ANOTACE A SEZNAMY LITERATURY K SEMINÁŘŮM 2003/04

Předchozí anotace

Rozvrh 2003/04

Další anotace

Petr KOLÁŘ: Kapitoly z analytické metafyziky

Anotace:

Analytickou metafyzikou budeme rozumět filosofická zkoumání, která se zabývají obecnými aspekty reality (jsoucna) s použitím metod analytické filosofie. K těmto metodám náležejí pojmová analýza, logická argumentace a logická analýza jazyka.

Analytická metafyzika se soustřeďuje především na otázky kategoriální struktury reality, povahy existence,  modalit, příčinnosti, času, vztahu mysli a těla. V našem kursu budeme vybraná témata z analytické metafyziky zkoumat s důrazem na následující metodologické principy a) princip identity, b) princip ontologického závazku, c) princip ontologické přijatelnosti. 

Orientace na výše uvedené otázky poněkud zužuje původní aristotelovské vymezení metafyziky, ale to nám nebude vadit, neboť základy této tradiční disciplíny a alternativní pohledy na ni můžete získat v jiných kursech.

Struktura kursu:
1. Analytická metafyzika: základní vymezení a metodologické principy
2. Existence a neexistence
3. Jednotliviny
4. Nutnost a možné světy
5. Obecniny a abstraktní jednotliviny
6. Události
7. Kauzalita
8. Čas
9. Supervenience
10. Osobní identita
11. Pravda a neurčitost

Doporučená literatura k přednášce:
• Grayling,A. (ed.), Philosophy. A Guide through the Subject. Oxford University Press. Oxford 1995.
• Kim,J. – Sosa,E. (eds.), Metaphysics. An Anthology. Blackwell Publishers, Oxford 1999.
• Kolář,P., Argumenty filosofické logiky. Filosofia, Praha 1999.
• Kolář,P., Pravda a fakt. Filosofia, Praha – vyjde na podzim 2002.
• Kolář,P. – Svoboda,V.: Logika a etika. Filosofia, Praha 1997. (Kap. XIII - Supervenience a zevšeobecnitelnost)
• Laurence,S. – Macdonald,C., Contemporary Readings in the Foundations of Metaphysics. Blackwell Publishers, Oxford 1998.
• Loux, M.J.: Metaphysics. A contemporary introduction. Routledge, London – N.Y. 1998.

Četba pro seminář:
(seznam může být modifikován, pouze některé texty vybereme k referátům; jedna kopie každého vybraného textu bude k dispozici v knihovně ÚFaR.)

Jde převážně o texty z antologií:
(KS) Kim,J. – Sosa,E. (eds.), Metaphysics. An Anthology. Blackwell Publishers, Oxford 1999.
(LM) Laurence,S. – Macdonald,C., Contemporary Readings in the Foundations of Metaphysics. Blackwell Publishers, Oxford 1998.

• Allaire,E.B.: Bare Particulars. (LM)
• Armstrong, D.: Universals as Attributes. (KS)
• Black, M.: The Identity of Indiscernibles. (KS)
• Bealer, G.: Universals and Properties. (LM)
• Campbell, K.: The Metaphysics of Abstract Particulars. (LM)
• Carnap, R.: Empiricism, Semantics, and Ontology. (KS)
• Chisholm, R.M.: The Persistence of Persons. (KS)
• Chisholm, R.M.: Identity through Possible Worlds. (KS)
• Davidson, D.: The Individuation of Events. (LM)
• Davidson, D.: Causal Relations. (KS)
• Haack, S: Descriptive and Revisionary Metaphysics. (LM)
• Kim, J.: Supervenience as a Philosophical Concept. (KS)
• Kripke, S.A.: Identity and Necessity. (KS)
• Lewis, D.: New Work for a Theory of Universals. (KS)
• Lewis, D.: Possible Worlds. (LM)
• Lombard, L.B.: Ontologies of Events. (LM)
• Loux, M.J.: Beyond Substrata and Bundles: A Prolegomenon to a Substance Ontology. (LM)
• Lycan, W.G.: Possible Worlds and Possibilia. (LM)
• Macdonald, C.: Tropes and Other Things. (LM)
• Parfit, D.: Personal Identity. (KS)
• Plantinga, A.: Modalities: Basic Concepts and Distinctions. (KS)
• Quine, W.V.O.: On What There Is. (LM), (KS)
• Russell, B.: Existence and Description. (KS)
• Sainsbury, R.M.: Paradoxes. Cambridge University Press, Cambridge 1995.
• Shoemaker, S.: Causality and Properties. (KS)
• Simons, P.: Particulars in Particular clothing: Three Trope Theories of Substance. (LM)
• Stalnaker, R.: Possible worlds. (LM)
• Strawson,P.F., Individuals. An Essay in Descriptive Metaphysics. University Paperbacks, Methuen, London 1965. (Původně publikováno v r.1959, první publikace v University Paperpbacks v r.1964.)
• Swinburne, R.: Personal Identity: The Dualist Theory. (KS)
• Tichý: Jednotliviny a ich roly. (Překlad z německého Einzeldinge als Amtsinhaberz, anglického Things-to-be.) Organon F 1994, čísla 1 - 4.
• Tye, M.: Vague Objects. Mind, Vol. 99, 396, 1990.
• van Inwagen, P.: The Nature of Metaphysics. (LM)
• Williamson, T.: Vagueness. Routledge, London 1994.


Podmínky pro udělení atestací:
Přednáška/semestr: esej 50% - ústní pohovor 50%

Četba/semestr: aktivní účast 30% - referát nepřednesený 40% - přednesený 70% - ústní pohovor 30%
K získání atestace postačuje pouhých 100%.

Anotace:
Zimní semestr 2003/2004, výběrová přednáška typu A/C pro LOG, FIL

Předmětem kursu je Tractatus logico-philosophicus Ludwiga Wittgensteina, a to jako produkt dvou hlavních pramenů analytické tradice - logického empirismu Russellova a logického racionalismu Fregova. S nimi jsou dány dvě dnes již klasické perspektivy, v nichž lze spis číst a komentovat, totiž (1) realistická, spatřující v něm dílo pokročilé metafyziky, hlásající izomorfii světa (faktů) a komplexních vět moderní logiky, které jej zrcadlí, a (2) holistická, obracející realistickou perspektivu vzhůra nohama, když tuto izomorfii vysvětlí jako triviální výsledek syntakticko-sémantického členění věty v souladu s užitím dílčích výrazů v rámci smysluplné řeči. Její celek, nikoli celek toho, co je (svět), tvoří potom přirozené východisko zkoumání.

V kursu bude Tractatus samozřejmě komentován, naším cílem ovšem nebude pouhý historicko-kritický rozbor, ale jeho využití k vyjasnění ústředních problémů filosofie logiky, jak se od počátku objevovaly v dílech jejích zakladatelů. Předpokládejme tedy mj. diskusi témat:

        pravda - deskripce - negace - identita - možný svět - číslo - pravděpodobnost - logická forma, atd.

Libovolná atestace bude udělena buďto za aktivní účast na semináři O smyslu a významu a pohovor, nebo za písemnou práci.

Sekundární literatura:
• Anscombe, G., An Introduction to Wittgenstein's Tractatus. London 1971.
• Black, M., A Companion to Wittgenstein's Tractatus. Cambridge 1964.
• Hintikka, M., Hintikka, J., Investigating Wittgenstein. Oxford 1986.
• Wright, G. H. von, Wittgenstein. Oxford 1982.

Doplňující literatura:
• Coffa, A., The Semantic Tradition from Kant to Carnap. Cambridge 1991.
• Kolman, V., Logika Gottloba Frega. Praha 2002.
• Frege, Gottlob, Kleine Schriften, Angelelli, I. (ed.). Darmstadt 1967.
• Russell, Bertrand, Logic and Knowledge, Marsh, R. C. (ed.). London 1956.
• Wittgenstein, Luwig, Tagebücher 1914-1916. Suhrkamp 1984.

Anotace:

Zimní semestr 2003/2004, výběrová přednáška typu A/C pro LOG, FIL

Seminář věnovaný základním pojmům moderní (filosofické) logiky a filosofie jazyka, jak byly vlivně zavedeny v článku O smyslu a významu Gottloba Frega, rozvinuty jeho následníky a kritiky, avšak již dávno předtím v různé podobě tvořily vlastní náplň logické propedeutiky --- tj. dvojicím:

        obsah/rozsah ; smysl/význam ; intenze/extenze ; předmět/pojem ; představa/pojem ; pojem/třída ; funkce/pojem ; myšlenka/propozice

Kurs bude probíhat formou četby primárních textů zakladatelů analytické filosofie (Frege, Russell, Wittgenstein, Carnap), které jsou se zmíněným Fregovým dílem tematicky spjaty. Při jejich výběru a následném komentáři nás budou zajímat vzájemné vnitřní souvislosti, zejména jejich vztah k Wittgensteinově logicko-filosofickému traktátu. (Fregova Gedanke, Russellovo On Denoting a Logical Atomism, Carnapovo Meaning and Necessity, apod.) Seminář, ač koncipován samostatně, tak současně představuje vhodnou podpůrnou četbu k přednášce Russell, Frege, Tractatus, svým zaměřením na primární prameny se ovšem hodí pro všechny tj. pokročilé i čestvé zájemce o analytickou filosofii a moderní logiku. Udělení zápočtu předpokládá aktivní účast na semináři a pohovor nad vybraným textem, zkouška navíc ještě písemnou práci.

Co se týče vlastních textů, lze použít Fialových zrcadlových překladů článku O smyslu a významu (Scientia et Philosophia 4, 1992) a Wittgensteinova Tractatu (Oikumené 1993), u anglických textů přímo originálu. Všechna literatura je ve fondu katedry logiky (viz níže uvedený seznam) a čtené partie tam v průběhu semestru budou k dispozici také jako xerokopie.

Literatura:
• Carnap, Rudolf, Meaning and Necessity. Chicago 1956.
• Frege, Gottlob, Kleine Schriften, I. Angelelli (ed.). Darmstadt 1967.
• Russell, Bertrand, Logic and Knowledge, R. C. Marsh (ed.). London 1988.
• Wittgenstein, Ludwig, Tractatus logico-philosophicus. Suhrkamp 1984.

1)   Proč filosofie? Co je to filosofie? Etymologický význam („láska k moudrosti", viz Porfyriova legenda o Pýthagorovi) a tradiční významy tohoto slova (zavedeného asi Platónem).
Není už v určení filosofie zakotven europocentrismus (dokonce graecocentrismus)? Řecká filosofie a jiné moudrostní tradice, zvl. neevropské. Jaké tradice vlastně považujeme za „evropské"?
Pavouček souvislostí: geograficky a chronologicky, orientační jména a základní pojmy.
Genealogická odvislost evropských filosofických tradic (vč. arabské a hebrejské) z řecké filosofie.
Mimo řecký vliv je jen Indie do 4. st. př.n.l. a vzdálenější kultury až do novověku.

2)   Tradiční hrdost filosofie: zvláštní nárok na pravdu. Není vlastní jenom Evropě a jenom filosofii, ale v evropské filosofii a vědě dostává zvláštní podoby. Odkud se bere pravda a nárok filosofie na ni?
Zvláštnost filosofie: Možnost diskutovat vlastní předpoklady.
Je pravda, že „filosofie hledá pravdu"? Proč občas (a kdy?) stojíme o „pravdu" a co tím vlastně myslíme? Vzájemný soulad dvou výpovědí? Soulad výpovědi s věcí? Soulad věci s čímsi, o co v ní jde, nebo s jejím projevem? Zjevnost, neskrytost?
Filosofie bez problému pravdy (Hérakleitos nebo jinak zase postmoderna) a filosofie hledající pravdu.
Paradoxy vztahu celku a části. Paradoxy vědomí smrtelnosti.

3)   Příklady pojetí filosofie a pravdy:
Tradiční metafyzika (např. Tomáš Akvinský, 13.st.):
Pravda výpovědi: Soulad výpovědi naší mysli s věcí, o které vypovídá. (Např. věta: „Toto zlato je pravé.")
Pravda věci: Soulad věci s myslí boží. (Např. pravost toho zlata.)
(Pravdivost výpovědi se zakládá na pravdivosti věci. Naše mysl dosahuje pravdy díky neklamnosti mysli boží.)

Zákon tří stadií (August Comte, „pozitivní filosofie", 1830, vzorem je přírodověda):
1. Stadium: Mýtické (náboženské, dětské); netáže se - nebo má neověřované hotové odpovědi na obecné otázky.
2. Stadium: Metafyzické (theologické, filosofie do Comtea, dospívání); táže se, ale spokojuje se s obecnými a ne vždy ověřitelnými odpověďmi.
3. Stadium: Pozitivní (vědecké, dospělost); táže se na objektivní fakta tak, aby to bylo užitečné - a za odpověď považuje pouze ověřitelná fakta. (K tomu se vrátíme při problémech vědy na konci kursu.)

Nauka o třech pohybech (Jan Patočka, 1970):
1. Pohyb přijímání
2. Pohyb reprodukce
3. Pohyb transcendence

Podobnosti, rozdíly a vliv těchto i jiných pojetí. Pro které se rozhodnout a proč?

4)   Je pravda, že „filosofie hledá pravdu"? Proč občas a kdy stojíme o „pravdu" a co tím vlastně myslíme?
Antropocentrismus a antropomorfismus našeho myšlení a vnímání.
Co je „objektivní" a co je „subjektivní"?
Přirozenost, skutečnost, objekt a pravda.
Vztah pravdy a morálního hlediska.
Myšlení a řeč. Pravda v různých diskurzech a žánrech. Pluralita literárních žánrů užívaných pro filosofii - v chronologickém pořadí se objevují např.: poezie, satyra, moudrostní (sapienciální) výroky, parafráze náboženské řeči, logická argumentace, dialog, naučné pojednání, traktát, esej, vědecké zkoumání, román.
Vztah žánru (diskurzu) a pojetí pravdy - např. v matematickém důkazy a v pohádce.

5)   Hledání životního tvaru: dá se najít jako hotový, nebo musí vyrůst, nebo je dán či vnucen? Vztahy svobody a mezí. Tradice jako opora nebo okovy. Svoboda a osudová moc (různá pojetí svobody a různá pojetí osudu).
Vztahy tradice a náboženství, náboženství a filosofie.
Hypotéza: Filosofie možná vyrůstá ze situace, kdy náboženství otevírá nějaké možnosti nebo nároky, které jsou čistě náboženskými prostředky obtížně uskutečnitelné.

6)   Co je „náboženství" (EUSEBEIA, religio). „Úcta, vztah" (SEABS, opak k neglegere).
Jaká náboženství máme. Náboženství jako základ společenství nebo jako soukromá záležitost. Ateismus a jeho formy. Naivní rozlišování náboženství: podle počtu bohů, podle „pravdivosti", „zjevenosti"...
Rozlišování podle religionisticky podstatnějších hledisek: podle role rituálu, role mýtů, role základních textů (včetně jejich vnitřního pojetí jako např. zjevených - a jakým způsobem), existence a váhy nauky, životní praxe, existence a typu náboženských institucí, povaha umění (zobrazování, hudba...).

Příklady:

Křesťanství: Různá role ritu ve škále od pravoslaví (největší), katolické církve, luterských církví po liberální protestantismus; role mýtů většinou nepřiznávaná, historicismus; Bible jako zjevené Slovo boží, leč složité pojetí zjevenosti; vypracovaná náboženská nauka (maximum v katolické věrouce); důraz na životní praxi (eupraktičnost) v průměrné míře; vypracované církevní instituce (ve škále od katolické církve přes pravoslaví po evangelické církve); zobrazování ve škále od pravoslaví po kalvinismus značná role hudby, ale až na výjimky bez tance.

Řecké náboženství: Obvyklá role ritu (leč málo známá); mohutná role mýtů; malá role textů (na poměry gramotného prostředí); málo náboženské nauky (a nejednotné); eupraktičnost v základních věcech; téměř bez významných institucí (jen při některých kultech); mohutné zobrazování, hudba, zvláštní role divadla (tragédie).

Islám: Minimalizovaný ritus; krajní historicismus (mýty jen nepřiznaně); krajní role textu s jednoduchým pojetím jeho zjevení (Korán je božská skutečnost sestoupivší přímo k Prorokovi); vypracovaná nauka právního charakteru; církevní instituce jen v menšinách (hlavně Šía); zákaz zobrazování, téměř bez náboženské hudby, hudba a tanec v neortodoxním prostředí (dervišové).

7)   Základní náboženské obrazy, přítomné často i ve filosofii (ať už přejaté, transformované nebo kritizované):
Kosmos (mundus), celek, tabu, mana, kult (cultus, ritus), mýtus, původ, počátek, vzor (pravzor)...
Různá určení mýtu:
Primordiální příběh, navazování vztahu k počátku jeho kultickým vyprávěním.
Zpřítomňující manifestace posvátna slovem.
Zpřítomnění prapůvodního děje slovem.
Slovní stránka rituálu.
Mýtus a cyklický čas: Obnovování, vztah k počátku, původu, který je jiného řádu.
Pravzor a jeho uskutečňující nápodoba rituálem i každou činností. Jeho zpřítomnění mýtem.
Evropská představa o lineárním čase, otevřeném filosofií, vědou, vírou.

8)   Dědictví starých (předřeckých) náboženství:
Anatolie a egejská oblast: obrazy Bohyně, krocení Býka, pole a pěstování.
Mýtus o Gilgaméšovi. Transkulturní motivy a analogie: hledání nesmrtelnosti, potopa, had...
Mýtus knihy Genesis o Stvoření (Hexaemeron). Rozdíly od novodobého „kreacionismu". Zvláštnosti Boha Stvořitele v náboženství a ve filosofii.

9)   Mudrci a filosofie (v Řecku: „7 mudrců").
Transkulturnost sapienciální vrstvy řady velkých náboženství:
Obraz „probuzení" (Indie: „Buddha", v Řecku: Xenofanés, Parmenidés, Hérakleitos, Sókratés, Platón... ). Dědictví ve filosofii: „vědomí", poznání sebe sama (gnóthi seuauton), záhada „Egó".
V Řecku jako dědictví Apollónova kultu v Delfách (Chilón, Sókratés, Plútarchos).
Emenace a koncentrace, mnohost a jednota, sestup (pád) a návrat, koloběh života, cyklus duše.
Obraz narušené rovnováhy - nebo spíše rovnováhy v cyklu vychýlení z ní.
Co míníme slovem duše? Pojetí filosofie jako péče o duši.

10) Řecké náboženství a jeho dopad ve filosofii:
Různé hypotézy o zrodu filosofie: negace mýtu, logizace mýtu, transformace...
Zeus (jedno, osud, světlo), Athéna (myšlenka), Apollón (řeč, osud, mysl, harmonie, světlo), Dionýsos (mnohost, emoce), Hermés (řeč, rozhraní, horizont), Hádés (Neviditelný, emoce), Artemis (fysis).
Epos, mytologie, lyrika, tragédie, moudrost, filosofie (ale i komedie, román).
Klasická (platónská) filosofie jako zásadní intelektuální reforma Apollónova kultu:
důraz na vědomí (koncentrace), vědění (poznání, epistémé); světelná metaforika poznání; etické souvislosti, politické souvislosti.

11) Fysis (příroda, přirozenost) a kultura:
Sofistické rozlišení: „od přírody" (přirozenosti, fysis) - „dohodou, zákonem" (nomó).
Proměnlivost, mnohovýznamovost a uplývavost fysis. Její uchopování a pěstování, ale i destrukce a zapomenutí.
Péče o přirozenost a péče o duši.
Přirozenost, tělesnost, duše.

12) Latinské náboženství a jeho dopad ve filosofii:
Velká role ritu (a rituálního práva); destrukce mýtu (fabula) už ve staré době (pak převzetí řeckých mýtů a nová tvorba vlastních verzí); tajné texty; právní náboženská nauka; výrazná eupraktičnost a moralismus; četné instituce; málo zobazování (hodně pak až pod řeckým vlivem), divadlo až převzaté z Řecka.
Dopad ve filosofii: pojmy „fundatio, institutio, actoritas, cultura, meritum (zásluha), poena (odplata, trest)".
Rozlišení „přirozený" (naturalis, původně ve významu „rodný") - „nadpřirozené" (nadpřirozený), původně v rámci Ciceronova učení o trojí theologii: „přirozené, politické a nadpřirozené".
Touha po jednoznačné jasnosti a zřetelnosti (clare et distincte) myšlenkového výrazu, ale samo převzetí řecké filosofie do jiného jazykového a kulturního prostředí je provázeno terminologickými zmatky, které chce napravit až scholastická metoda pojmových distinkcí.

13) Křesťanství a jeho dopad ve filosofii:
Víra (pistis), milost (charis, gratia), naděje (elpis); dávající láska (agapé).
Rozlišení „přirozenost (fysis)" - milost (charis)", zvl. Pavel z Tarsu a pak Aurelis Augustinus.
Zúžení významu slova „inspirace (eunthusiasmos, inspiratio)" na význam náboženský, resp. pak rozlišování mezi tímto striktním a širším obecným významem. (Zatímco pro řecké náboženství není rozdíl mezi inspirací náboženskou a třeba uměleckou, alespoň ne slovně.)
Zvláštní pojem „zjevení (epifania, revelatio)", užšší než v řeckém náboženství, analogicky k „inspiraci".
Problém různých významů slovního spojení „křesťanská filosofie":
biblické myšlení, nauka odkázaná Ježíšem (tak u prvních apologétu v raném 2. st.);
řecká filosofie provozovaná křesťany a také z křesťanské náboženské inspirace (tak poprvé u apologéty Justina kolem poloviny 2. st., navíc k předchozímu významu, podobně pak u Klémenta a Órigena).

Letní semestr:
 
1) Péče o duši a výchova, vzdělání (Platón, Patočka).
Vzdělání a působnost řeči (náboženské, filosofické, školní, poetické, politické - sofisté).
Paradoxy výchovy, vzdělání a učení (odkud se bere pravda a životní orientace).
Augustinův paradox učitele.
Scholastické pojetí vzdělání, založené na autoritě a její interpretaci.
Paradoxy knižní vzdělanosti (M. Ficino, 15.st.).

2) Sókratés - zakladatelská legendární postava filosofie nebo kverulant a ironický tazatel? „Porodnické umění" myšlenek.
Síla otázky. Kde se vynucuje odpověď: ve škole a při soudním šetření.
Hermeneutická otázka po předpokladech řečeného.
Platón - racionalista nebo mystik? Vztah myšlení (nazírání duchem) a vnímání (prožívání). Podobenství o jeskyni.
Různé interpretace jeskyně: svět, klenba lebeční, děloha ...
Různé interpretace vytahování: vtělení, porod, dospívání, smrt.
Co vytahuje z jeskyně?

3)   Podobenství o úsečce:
Co je vnímatelné a co nazírané duchem.
Vnímatelné se dělí na zcela zdánlivé nápodoby a na běžně zakoušené věci.
Nazírané duchem se dělí na matematické entity a na skutečné ideje.
Čtyři stavy duše: napodobování, důvěra, rozum, duchovní nazírání.
Idea dobra je ještě i mimo toto dělení.
     Anamnésis.
Idea a ideály, Erós a sublimace. Krása.
Role „dialektiky" a „důkazu".
Scholastická metoda dělení pojmů. Sic et non (Petr Abaelard).

4)   Bůh, Dobro, smysl, účel. Výsostnost a problematičnost těchto výrazů, které vyslovujeme vždy jaksi „na dluh".
Myšlení analogií.
Příčina a následek (účinek). Řetězce příčin?
Kdy lze rozlišovat mezi smyslem a náhodou?
Osud a determinismus nebo svoboda (nahodilá nebo účelná)?
Paradoxy každého z těchto pojetí.

5)   Jak se dělá tradiční věda do novověku (do zač.17.st.)?
Filosofie a vznik věd. Zvláštní postavení geometrie.
Aristotelés: Jak se dělá pojem a jak se s ním zachází. Abstrakce a dedukce.
Co je to „důkaz". Problémy empirismu; problémy experimentální metody.
Filosofie jako metafyzika: role logiky.
Rozklišení fyziky a theologie (Albert Velký).
Rozlišení filosofie a theologie (Tomáš Akvinský).

6)   Proměna novověké filosofie a vědy. Cogito sum (Descartes), subjekt a objekt.
Pojem „redukce". Nárok vědy na platnou pravdu.
Kumulativní pojetí poznání (osvícenství, pozitivismus).
Pojem „paradigmatu" (Thomas Kuhn).
Pozitivistické a popperovské určení vědeckosti vědy (verifikace a falzifikace).

7)   Problém statutu společenských věd:
Rozdělení na přírodní vědu a „duchovědu" (Geistwissenschaft), resp. „humanitní obory".
Novověká představa člověka jako jediného zdroje (nebo alespoň jediného měřítka) hodnot.
Možnosti formalizace (logizace, matematizace) společenských věd.
Společenské vědy a zrod ideologií.
Filosofie a politika: ústavnost, demokracie, utopie, „poradenství", „konstruktivismus". Ideologie.

8)   Dějiny: Historická věda a vědomí dějin.
Dějiny filosofie a filosofie dějin (problematičnost obojího, Augustinus, Hegel, Patočka):
Vázanost dějin na vědomého člověka, kontinuita tradice.
Křesťanský mýtus o dějinách (Augustin) a jeho dědicové.
Dějiny nebo eschatologie - nebo pokrok (osvícenství) nebo evoluce?
Krize dějin nebo krize určitého mýtu o dějinách a krize latinské tradice?

9)   Novodobé výzvy vědy filosofii:
Evoluce, astrofyzikální kosmologie, fyzika mikrosvěta, sociobiologie, kybernetika, média.

10)  Jaké je „náboženství" dnešní doby?
Role různých náboženských tradic i ateismu, synkretismus.
Lze myslet životní orientaci v mediálním světě „informace" a reklamy?

---

Zdeněk KRATOCHVÍL: Předsokratici

Anotace:
Zimní semestr:
“Filosofie” před Platónem? Zachování textů, prameny; žánry textů, základní výrazy; otázka spojitosti archaického myšlení. Povaha doxografie. Problémy interpretace (iluze “počátků”, “pralátky”, “rozumu” apod.) a rekonstrukce původních obrazů. Rovnováha v cyklu, protiklady, přirozenost, živly, osud, jedno, božství, kritika lidového náboženství, případy moralizace, mysl, řeč. Základní myšlenkové linie a postavy.

Letní semestr:
Žánrové rysy, výkladové obrazy a příklady “nauky” významných myslitelů: Thalés, Anaximandros, Anaximenés, Hérakleitos, Hippokratovské spisy, Skythinos, Díogenés z Apollónie, pýthagorejci, Hipassos, Xenofanés, Parmenidés, Zénón Elejský, Melissos, Démokritos, sofisté.

---

Milan LYČKA: Hebrejština pro religionisty II.

Anotace:

Druhá část čtyřsemestrálního jazykového kursu pro studenty religionistiky, kteří si takto mohou splnit povinnost naučit se jeden orientální jazyk v rozsahu, vyžadovaném studijním plánem k interpretaci primárního textu zvoleného náboženského systému (v tomto případě judaismu) při SZZK. Cílem celého kursu je dosáhnout takové pasívní znalosti staré (biblické) hebrejštiny, která umožní absolventovi kursu samostatně číst a překládat standardní (vokalizovaný) text hebrejské Bible (Tanachu). Tato druhá část je určena primárně pro absolventy části první, kteří splnili podmínky pro získání zápočtů (testy).

Standardní výuková jednotka se skládá ze dvou částí: V první přednášející vyloží novou látku a zadá úkoly ke studiu, druhá část je věnována intenzívním praktickým cvičením. Velký důraz se klade na samostatnou práci mimo rámec vyučování.    

Atestace:
Studenti získají po zimním semestru zápočet a v letním semestru skládají zkoušku. Připuštění ke zkoušce je podmíněno získáním zápočtu, udělení zápočtu závisí na aktivní účasti na kursu a úspěšném absolvování kontrolního testu.

Povinná literatura:
• WENGREEN, JACOB. Učebnice biblické hebrejštiny. Praha : Karolinum, 1997.
• Biblia Hebraica Stuttgartensia. Stuttgart : Deutsche Bibelgesellschaft, 1967/77 etc.

Doporučená literatura:
• KLÍMA, OTAKAR ; SEGERT, STANISLAV. Mluvnice hebrejštiny a aramejštiny. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1956.
• PRUDKÝ, MARTIN. Cvičebnice biblické hebrejštiny. Praha : Scriptum, 1992.
• PÍPAL, BOHUSLAV. Hebrejsko-český slovník ke Starému zákonu. Praha : Kalich, 1974 [2.vyd].
• SCHNEIDER, WOLFGANG. Grammatik des biblischen Hebräisch. München : Claudius Verlag, 1985 [6. vyd.].
• GESENIUS, WILHELM. Hebräisches und Aramäisches Handwörterbuch über das Alte Testament. Berlin : Springer-Verlag, 1962 [17. vyd. ].

---

Milan LYČKA: Judaismus

Anotace:

Základní kurs pro studenty religionistiky, který poskytuje všeobecný přehled o problematice židovství. Kurs má dvě části:
1. Historická: Dějiny židovské obce s důrazem na hlavní formativní fáze ortodoxního (rabínského) judaismu a místo Židů v kontextu světových dějin.
2. Systematická: Struktura jednotlivých tradic v judaismu (biblická, legalistická, liturgická) a přehled náboženské praxe; vnější vlivy a formování proudů na okraji ortodoxie (mystika, filosofie).

Atestace:
Studenti skládají na konci druhého semestru zkoušku. Struktura zkoušky reflektuje členění kursu, tj. kandidát dostává dvě otázky: jednu historickou a jednu systematickou. Na konci kursu studenti dostanou seznam zkušebních okruhů; úroveň znalostí by měla odpovídat rozsahu odpřednášené látky a informací získaných studiem povinné, resp. doporučené literatury.

Povinná literatura:

• FINKELSTEIN, LOUIS (ed.). The Jews : their history. New York : Schocken Books, 1970.
• SCHUBERT, KURT. Židovské náboženství v proměnách věků : zdroje - teologie - filosofie - mystika. Praha : Vyšehrad, 1995.
• NEWMAN, JA'AKOV ; SIVAN, GAVRI'EL. Judaismus od A do Z : slovník pojmů a termínů. Praha : Sefer 1992.
• DI SANTE, CARMINE. Židovská modlitba : k počátkům křesťanské liturgie. Praha : Oikúmené, 1995.

Doporučená literatura:
• Hebrejská Bible (Starý Zákon)
• Pirkej avot - Výroky otců . Praha : Sefer, 1994.
• SEGERT, STANISLAV. Starověké dějiny Židů. Praha : Svoboda, 1995.
• PĚKNÝ, TOMÁŠ. Historie Židů v Čechách a na Moravě. Praha : Sefer, 1993.
• STEMBERGER, GÜNTER. Talmud a midraš : úvod do rabínské literatury. Praha : Vyšehrad, 1999.
• SADEK, VLADIMÍR. Židovská mystika v Praze : myšlenky a duchovní hodnoty kabaly. Praha : Společnost židovské kultury, 1992
• KLEIN, ISAAC. A guide to Jewish religious practice. New York : The Jewish Theological Seminary of America, 1979.

---

Milan LYČKA: Fenomenologie náboženství

Anotace:

Základní kurs pro studenty religionistiky, který je uvádí do problematiky jednoho z vlivných proudů moderního studia náboženství. V obecné části kurs nabídne historický přehled vývoje fenomenologie náboženství, její ideové zdroje (především filosofické) a místo fenomenologie v kontextu obecné religionistiky. V druhé části se studenti seznámí se základními pojmy a metodami fenomenologie náboženství a jejich aplikací u některých z hlavních představitelů tohoto směru. Poslední část bude zaměřena na dílo M. Eliadeho - jeho metodologická východiska a jejich aplikace v typologii náboženství.

Atestace:

Na konci letního semestru studenti skládají zkoušku, která se skládá ze dvou částí:

1. obecně metodologické: Student musí prokázat základní porozumění pojmům a metodologii fenomenologie náboženství.

2. typologické: Na některém z typů náboženských fenoménů student prokáže znalost faktografického materiálu a schopnost aplikace obecných východisek Eliadeho fenomenologie náboženství, resp. jejich kritiky (základním zdrojem jsou Eliadeho Patterns in Comparative Religion)

Povinná literatura:
• VAN DER LEEUW, GERARDUS. Epilegomena. IN: Religion in essence and manifestation : a study in phenomenology. New York : Harper & Row, 1963. S. 671-695.
• ELIADE, MIRCEA. Patterns in Comparative Religion (Sheed and Ward, London 1997)
• ELIADE, MIRCEA. Poznámky o náboženském symbolismu. IN: Mefisto a androgyn. Praha : Oikoymenh, 1997. S. 153-172.
• ELIADE, MIRCEA. A new humanism. IN: The quest :  history and meaning in religion.  Chicago : The University of Chicago Press,1969. S. 1-11.
• ELIADE, MIRCEA. Crisis and Renewal. IN: The quest :  history and meaning in religion.  Chicago : The University of Chicago Press,1969. S. 54-71.

Doporučená literatura:
• WAARDENBURG, JACQUES D. J. Grundsätzliches zur Religionsphänomenologie. In: Neue Zeitschrift für systematische Theologie und Religionsphilosophie. 14. Band, 1972, Heft 3. S.. 315-336.
• OTTO, RUDOLF. Posvátno : iracionalita v ideji božství a její poměr k racionalitě. Praha : Vyšehrad, 1998.

  

Předchozí anotace

Rozvrh 2003/04

Další anotace

© Moskyt

Aktualizováno: 19.5.2004