• ANOTACE A SEZNAMY LITERATURY K SEMINÁŘŮM 2002/03

Předchozí anotace

Rozvrh 2002/03

Další anotace

Anotace:
Středověká filosofie - skeletový pořad pro posluchače filosofie (může být zapsán i jako výběrový pořad pro posluchače filosofie nebo religionistiky). Kurs se dělí na dvě části:

1. část - Patristická a středověká filosofie (L. Karfíková): Pořad je věnován hlavním postavám křesťanské filosofické tradice s přihlédnutím k teologickému kontextu jejich díla (Řehoř z Nyssy, Marius Victorinus, Augustin, Dionysius Areopagita, Boethius, Eriugena, Anselm z Canterbury, škola v Chartres, příp. další). Stručně budou představeni též hlavní zástupci arabské a židovské filosofie Avicenna, Averroes a Maimonides (připraví D. Rukriglová). Kurs přináší úvod do myšlení těchto autorů a četbu ukázek z hlavních děl.
2. část - Aristotelská tradice (P. Dvořák)


Syllabus 1. části:
1. Řehoř z Nyssy Proti Eunomiovi II (teorie řeči a významu)
2. Marius Victorinus Proti Ariovi IB (trojina bytí-život-myšlní)
3. Augustin Vyznání IX (co je čas)
4. Boethius O Trojici (znamená Trojice mnohost?, užití aristotelských kategorií ve vypovídání o Bohu) O hebdomadách (zejm. esse a id quod est)
5. Dionysius Areopagita Božská jména
6. Jan Eriugena O rozdělení přiroznosti (Boží transcendence a imnence)
7. Anselm z Canterbury Proslogion 2-4, polemika s Gaunilonem
8. Thierry ze Chartres O stvoření světa
9. Avicenna, Averroes, Maimonides [Avicenna.pdf] (připraví D. Rukriglová)

Atestace:
Z, Z, Zk - studenti 1. a 2. ročníku, kteří chtějí absolvovat kurs Středověké filosofie, si musí zapsat obě části, v obou získat zápočet za seminární práci a podrobit se na konci kursu souborné zkoušce.

Z, Z, Kv, Kv - studenti vyšších ročníků, kteří chtějí absolvovat skeletový kurs, si musí rovněž zapsat obě části a v obou získat zápočet za seminární práci, poté absolvují na konci kursu ústní zkoušku.

Z - posluchači, kteří chtějí získat zápočet z jedné části (příp. obou částí) pořadu jako výběrového kursu, musí splnit požadavky k zápočtu v dané části (seminární práce).

Seznam a obsah souborů k semináři středověké filosofie 2002-2003:

1. Informace o semináři a požadavky [AnotaceEtc.pdf], 7 stran
- anotace kurzu
- program kurzu
- požadavky ke zkoušce (uvedená česká literatura ke zkoušce je povinná)
- doporučená literatura k seminárním pracem

2. Soubory k Řehořovi z Nyssy
[Contra Eunomium.pdf] - Řecký a český text (v překladu doc. L. Karfíkové) pasáže z Řehořova spisu Proti Eunomiovi (8 stran; zrcadlové vydání snadno pořídíte tak, že v nastavení tisku zadáte 2 strany na 1 papír)
[Členění.pdf] - Struktura spisu Proti Eunomiovi, 1 strana
[Encyclopaedie.pdf] - Heslo o Řehořovi z Encyclopaedia of Religion, 2 strany
[Routledge.pdf] - Heslo (velmi stručně) pojednávající o patristice z Routledge Encyclopaedia of Philosophy, 4 strany

3. Soubory k Victorinovi
[Victorinus.pdf] - Syllabus k přednášce dr. V. Němce, 8 stran
[Opus.pdf] - Přehled Victorinova díla, 2 strany

4. Soubory k Augustinovi
[Confessiones.pdf] - Vybrané pasáže z XI. knihy Augustinových Vyznání, latinsky a česky (v překladu M.Levého), 24 stran

Literatura k referátům:

Řehoř z Nyssy

• Gregorii Nysseni opera, I-, ed.W. Jaeger e.a., Leiden 1960-.
• Balhtasar, H. Urs von, Présence et pensée. Essai sur la philosophie religieuse de Grégoire de Nysse, Paris 1942
• Daniélou, J., L'être et le temps chez Grégoire de Nysse, Leiden 1970.
• Dörrie, H. - Altenburg, M. - Schramm, U. (vyd.), Gregor von Nyssa und die Philosophie (Zweites internationales Kolloquium über Gregor von Nyssa), Leiden 1976.
• Karfíkova, L., Řehoř z Nyssy. Boží a lidská nekonečnost, Praha 1999 (další literatura).
• Mateo-Seco, F. – Bastero, J. L. (vyd.), El Contra Eunomium I en la produccion literaria de Gregorio de Nisa (VI Coloquio Internacional sobre Gregorio de Nisa), Pamplona 1988.
• Pottier, B., Dieu et le Christ selon Grégoire de Nysse. Étude systématique du “Contre Eunome” avec traduction inédite des extraits d'Eunome, Namur 1994.

Marius Victorinus

• Marius Victorinus, Adversus Arium, vyd. P. Henry, SC 68, Paris 1960.
• Benz, E., Marius Victorinus und die Entwicklung der abendländischen Willensmetaphysik, Stuttgart 1932.
• Hadot, P., úvod ke knize Christlicher Platonismus. Die theologischen Schriften des Marius Victorinus, übersetzt von P. Hadot - U. Brenke, Zürich - Stuttgart 1967, str. 5-71.
• Hadot, P., Etre, vie, pensée chez Plotin et avant Plotin, in: Les sources de Plotin (Entretiens sur l'Antiquité classique, V), Gen‚ve 1960, str. 105-141.
• Hadot, P., Marius Victorinus. Recherches sur sa vie et ses oeuvres, Paris 1971.
• Hadot, P., Marius Victorinus. Traités théologiques sur la Trinité, II: Commentaire, SC 69, Paris 1960.
• Hadot, P., Porphyre et Victorinus, I-II, Paris 1968.
• Hadot, P., “Porphyre et Victorinus”. Questions et hypoth‚ses, in: Res Orientales, 9, 1996, str. 115-125.
• Hadot, P., La structure de l'âme, image de la Trinité chez Victorinus et chez Augustin, in: Studia patristica, 6, 1962, str. 409-442.
• Henry, P., The “Adversus Arium” of Marius Victorinus, the First Systematic Exposition of the Doctrine of the Trinity, in: Journal of Theological Studies, NS, 1, 1950, str. 41-55.
• Majercik, R., The Existence - Life - Intellect Triad in Gnosticism and Neoplatonism, in: Classical Quarterly, 42, 1992, str. 475-488.
• Němec, V., Duch svatý v trojičním konceptu Maria Victorina, in: L. Karfíková - Š. Špinka (vyd.), Pán a Dárce života. Setkání s Duchem svatým v Novém zákoně a křesťanské tradici, Brno 1999, str. 26-55.
• Ziegenaus, A., Die trinitarische Ausprägung der göttlichen Seinsfülle nach Marius Victorinus, Bamberg 1972.

Augustin

• Augustin,Confessionum libri XIII, vyd. L. Verheijen, Corpus Christianorum, Series Latina, 27, Turnhout 1981.
• Augustin,De civitate Dei libri XXII, vyd. B. Dombart – A. Kalb, Corpus Christianorum, Series Latina, 47-48, Turnhout 1955.
• Augustin,De trinitate libri XV, vyd. W. J. Mountain – F. Glorie, Corpus Christianorum, Series Latina, 50-50A, Turnhout 1968.
• Berlinger, R., Zeit und Zeitlichkeit bei Aurelius Augustinus, in: Zeitschrift für philosophische Forschung, 7, 1953, str. 493-510.
• Brachtendorf, J., Gott und sein Bild, Paderborn 2000.
• Brachtendorf, J., Die Struktur des menschlichen Geistes nach Augustinus, Hamburg 2000.
• Brunner, P., Zur Auseinandersetzung zwischen antiken und christlichen Zeit- und Geschichtsverständnis bei Augustin, in: Zeitschrift für Theologie und Kirche, N. F., 14, 1933.
• Callahan.,Basil of Caesarea, a New Source for St. Augustine's Theory of Time, in: Harvard Studies in Classical Philology, 63, 1958, str. 437-454.
• Corradini, R., Zeit und Text. Studien zum tempus-Begriff des Augustinus, Wien - München 1997.
• Duchrow, U., Der sogenannte psychologische Zeitbegriff Augustins im Verhältnis zur physikalischen und geschichtlichen Zeit, in: Zeitschrift für Theologie und Kirche, 63, 1966, str. 267-288.
• Flasch, K., Augustin. Einführung in sein Denken, Stuttgart 1980.
• Flasch, K., Was ist Zeit? Augustinus von Hippo. Das XI. Buch der Confessiones (Text – Übersetzung – Kommentar), Frankfurt a.M. 1993.
• Gilson, E., Introduction à l´étude de saint Augustin, Paris 1929.
• Guitton, J., Le temps et l'éternité chez Plotin et saint Augustin, Paris 1971.
• Herrmann, F.-W. von, Augustinus und die phänomenologische Frage nach der Zeit, Frankfurt a. M. 1992.
• Hölscher, L., The Reality of Mind, London - New York 1986.
• Müller, Ch., Geschichtsbewusstsein bei Augustinus. Ontologische, anthropologische und universalgeschichtlich/heilsgeschichtliche Elemente einer augustinischen “Geschichtstheorie”, Würzburg 1993.
• O´Daly, G.,Augustine´s Philosophy of Mind, London 1987.
• Roy, O. de, L´intelligence de la foi et la Trinité selon saint Augustin. Genèse de sa théologie trinitaire jusqu´en 391, Paris 1966.
• Schulte-Klöcker, U., Das Verhältnis von Ewigkeit und Zeit als Widerspiegelung der Beziehung zwischen Schöpfer und Schöpfung. Eine textbegleitende Interpretation der Bücher XI-XIII der Confessiones des Augustinus, Bonn 2000.

Boethius

• Boethius,De consolatione philosophiae, Opuscula theologica, vyd. C. Moreschini. München – Leipzig, 2000 (Bibliotheca Teubneriana).
• Boethius,Die Theologischen Traktate, překlad, komentář a úvodní studie M. Elsässer, Hamburg 1988.
• Boethius,The Theological Tractates and the Consolation of Philosophy, vyd. a přel. H. F. Stewart, E.K. Rand, S. J. Tester, London 1973.
• Boèce,Courts traités de théologie, Opuscula sacra, kom. a překl. H. Merle, Paris 1991.
• Boëthius,Filosofie utěšitelka, přel. J. Hrůša, Praha 1942, Olomouc 1995.
• Boëthius – poslední Říman, přel. V. Bahník, Praha 1981. (Obsahuje spisy: Filosofie utěšitelkou; Úvod do hudby I,1; [ pseudo-Boëthius,] Školská výchova; Ennodiův dopis Boëthiovi VIII,1; Cassiodorův dopis Boëthiovi psaný jménem krále Theodoricha.)
• Andrews, R., Boethius on Relation in De Trinitate, in: Asztalos, M. (vyd.), The Editing of Theological and Philosophical Texts from the Middle Ages. Acts of the Conference Arranged by the Department of Classical Languages, University of Stockholm, Stockholm 1986, str. 281-292.
• Beinhauer, R., Untersuchungen zu philosophisch-theologischen Termini in De trinitate des Boethius, dizertační práce, Wien 1990.
• Courtine, J.-F., Note complémentaire pour l’historie du vocabulaire de l’être, in: P. Aubenque (vyd.), Concepts et catégories dans la pensée antique, Paris 1980, str. 33-87.
• Crämer-Rugenberg, I., Die Substanzmetaphysik des Boethius in den Opuscula sacra, dizertační práce, Köln 1969.
• Ebbesen, S., Boethius as an Aristotelian Scholar, in: J Wiesner (vyd.), Aristoteles, Werk und Wirkung, II, Berlin – New York – 1987, str. 286-311.
• Hadot, P., La distinction de l’être et de l’étant dans le De hebdomadibus de Boèce, in: Miscellanea Mediaevalia, Berlin 1963, str. 147-153.
• Hadot, P., Forma essendi. Interprétation philologique et interprétation philosophique d’une formule de Boèce, in: Les Études Classiques, 38, 1970, str. 143-156.
• Chadwick, H., Boethius: the Consolations of Music, Logic, Theology and Philosophy, Oxford 1981.
• Micaelli, C., Studi sui trattati teologici di Boezio, Napoli 1988, str. 99-124.
• Obertello, L., Severino Boezio, I-II, Genova 1974.
• Obertello, L. (vyd.), Atti: Congresso Internazionale Di Studi Boeziani, Roma 1981.
• Obertello, L., L’Universo Boeziano, in: Obertello, L. (vyd.), Atti: Congresso Internazionale Di Studi Boeziani, Roma 1981, str. 157-168.
• Pessin, S., Hebdomads: Boethius meets the Neopythagoreans, in: JHPh, 37 (1), 1999, str. 29-48.
• Rijk, L. M. De, Boèce logicien et philosophe: Ses positions sémantiques et sa métaphysique de l’être, in: Obertello, L. (vyd.), Atti: Congresso Internazionale Di Studi Boeziani, Roma 1981, str. 141-156.
• Schrimpf, G., Die Axiomenschrift des Boethius (De hebdomadibus) als philosophisches Lehrbuch des Mittelalters, Leiden 1966.
• Wald, B., Aristoteles, Boethius und der Begriff der Person im Mittelalter, in: Archiv für Begriffsgeschichte, 39, 1996, str. 161-179.

Dionysius Areopagita

• Corpus Dionysiacum I-II, vyd. B. R. Suchla, G. Heil, A. M. Ritter, Berlin – New York 1990-1991.
• Pseudo-Dionysius Areopagita, Die Namen Gottes, překlad, úvod, poznámky B. R. Suchla, Stuttgart 1988 (Bibliothek der griechischen Literatur, 26).
• Pseudo-Dionysius Areopagite, The Divine Names and Mystical Theology, překlad, úvod, poznámky J. D. Jones, Milwaukee, Wisconsin 1980 (Mediaeval Philosophical Texts in Translation, 21).
• Andia, Y. de, Henosis. L´union à Dieu chez Denys l´Aréopagite, Leiden 1996.
• Corsini,Il trattato De divinis nominibus dello Pseudo-Dionigi e i commenti neoplatonici al Parmenide, Torino 1962.
• Ninci, M., L´universo e il non-essere. Trascendenza di Dio e molteplicità del reale nel monismo Dionisiano, Roma 1980.
• Roques, R., L´universe dionysien. Structure hiérarchique du monde selon le Pseudo-Denys, Paris 1983.

Jan Eriugena

• Jan Eriugena, Periphyseon, I-V, PL 122; I-IV, vyd. E. Jeauneau, Corpus Christianorum, Continuatio Mediaevalis, 161-164, Turnhout 1996, 1997, 1999, 2000; I-III, vyd. I. P. Sheldon-Williams - L. Bieler, Scriptores Latini Hiberniae, 7; 9; 11, Dublin 1978, 1983, 1981.
• Beierwaltes, W., Eriugena. Grundzüge seines Denkens, Frankfurt a.M. 1994.
• Cappuyns, M., Jean Scot Érigène. Sa vie, son oeuvre, sa pensée, Louvain - Paris 1933 (přetisk Bruxelles 1969).
• Gregory, T., Vom Einen zum Vielen. Zur Metaphysik des Johannes Scotus Eriugena, in: W. Beierwaltes (vyd.), Platonismus in der Philosophie des Mittelalters, Darmstadt 1969, str. 343-365.
• O´Meara,Eriugena, Oxford 1988.
• Karfíková, L., Jan Eriugena: svět jako božské zjevení, in: F. Karfík - V. Němec - F. Vilím (vyd.), Křesťanství a filosofie. Postavy latinské tradice, Praha 1994, str. 42-78 (další literatura).
• Schrimpf, G., Das Werk des Johannes Scottus Eriugena im Rahmen des Wissenschaftsverständnisses seiner Zeit. Eine Hinführung zu Periphyseon, München 1982, str. 72-131.

Anselm z Canterbury

• Anselm z Canterbury, Fides quaerens intellectum, Kalich, Praha 1990.
• Becher, R., Anselm´s Argument. The Logic of Divine Existence, Hants – Vermont 1985.
• Evans,Anselm and Talking about God, Oxford 1978.
• Gersh, S., Anselm of Canterbury , in: P. Dronke (vyd.), A History of Twelfth-Century Western Philosophy, Cambridge 1988, str. 255-277.
• Hick, J. – McGill, A. C., The Many.Faced Argument. Recent Studies on the Ontological Argument for the Existence of God, London – Melbourne 1968.
• Kienzler, K., Glauben und Denken bei Anselm von Canterbury, Freiburg – Basel – Wien 1981.
• Kohlenberger,Similitudo und Ratio. Überlegungen zur Methode bei Anselm von Canterbury, Bonn 1972.
• Koyré, A., L´idée de Dieu dans la philosophie de saint Anselme, Paris 1923.
• Vuillemin, J., Le Dieu d´Anselme et les apparences de la raison, Paris 1971.

Thierry ze Chartres

• Thierry ze Chartres, Tractatus de sex dierum operibus / O stvoření světa, Oikúmené, Praha 2000.
• Häring, N. M. (vyd.), Commentaries on Boethius by Thierry of Chartres and his School, Toronto 1971.
• N. Häring, Die Erschaffung der Welt und ihr Schöpfer nach Thierry von Chartres und Clarenbaldus von Arras, in: W. Beierwaltes (vyd.), Platonismus in der Philosophie des Mittelalters, Darmstadt 1969, str. 161-267.
• Chenu, M.-D., La théologie au XII^e si‚cle, Paris 1976³.
• Dronke, P., Theirry of Chartres, in: P. Dronke (vyd.), A History of Twelfth-Century Western Philosophy, Cambridge 1988, str. 358-385.
• Gregory, T., Anima mundi. La filosofia di Guglielmo di Conches e la scuola di Chartres, Firenze 1955.
• Jeauneau, E., “Lectio philosophorum”. Recherches sur l'Ecole de Chartres, Amsterdam 1973.
• Maccagnolo, E., Rerum universitas. Saggio sulla filosofia di Teodorico di Chartres, Firenze 1976.
• Paré, G. - Brunet, A. - Tremblay, P., La Renaissance du XII^e si‚cle. Les écoles et l'enseignement, Paris - Ottawa 1933.
• Parent,La doctrine de la création dans l´école de Chartres. Étude et textes, Paris – Ottawa 1938.
• Stollenwerk, A., Der Genesiskommentar Thierrys von Chartres und die Thierry von Chartres zugeschriebenen Kommentare zu Boethius De Trinitate, Köln 1971.
  

Doporučená literatura k přednášce:
• Grayling,A. (ed.), Philosophy. A Guide through the Subject. Oxford University Press. Oxford 1995.
• Kim,J. – Sosa,E. (eds.), Metaphysics. An Anthology. Blackwell Publishers, Oxford 1999.
• Kolář,P., Argumenty filosofické logiky. Filosofia, Praha 1999.
• Kolář,P., Pravda a fakt. Filosofia, Praha – vyjde na podzim 2002.
• Kolář,P. – Svoboda,V.: Logika a etika. Filosofia, Praha 1997. (Kap. XIII - Supervenience a zevšeobecnitelnost)
• Laurence,S. – Macdonald,C., Contemporary Readings in the Foundations of Metaphysics. Blackwell Publishers, Oxford 1998.

Četba pro seminář:
(seznam může být modifikován, pouze některé texty vybereme k referátům; jedna kopie každého vybraného textu bude k dispozici v knihovně ÚFaR.)

Jde převážně o texty z antologií:
(KS) Kim,J. – Sosa,E. (eds.), Metaphysics. An Anthology. Blackwell Publishers, Oxford 1999.
(LM) Laurence,S. – Macdonald,C., Contemporary Readings in the Foundations of Metaphysics. Blackwell Publishers, Oxford 1998.

• Armstrong, D.: Universals as Attributes. (KS)
• Black, M.: The Identity of Indiscernibles. (KS)
• Bealer, G.: Universals and Properties. (LM)
• Campbell, K.: The Metaphysics of Abstract Particulars. (LM)
• Chisholm, R.M.: The Persistence of Persons. (KS)
• Davidson, D.: The Individuation of Events. (LM)
• Haack, S: Descriptive and Revisionary Metaphysics. (LM)
• Kim, J.: Supervenience as a Philosophical Concept. (KS)
• Kripke, S.A.: Identity and Necessity. (KS)
• Lewis, D.: New Work for a Theory of Universals. (KS)
• Lewis, D.: Possible Worlds. (LM)
• Lombard, L.B.: Ontologies of Events. (LM)
• Loux, M.J.: Beyond Substrata and Bundles: A Prolegomenon to a Substance Ontology. (LM)
• Lycan, W.G.: Possible Worlds and Possibilia. (LM)
• Macdonald, C.: Tropes and Other Things. (LM)
• Parfit, D.: Personal Identity. (KS)
• Plantinga, A.: Modalities: Basic Concepts and Distinctions. (KS)
• Quine, W.V.O.: On What There Is. (LM), (KS)
• Russell, B.: Existence and Description. (KS)
• Sainsbury, R.M.: Paradoxes. Cambridge University Press, Cambridge 1995.
• Shoemaker, S.: Causality and Properties. (KS)
• Simons, P.: Particulars in Particular clothing: Three Trope Theories of Substance. (LM)
• Stalnaker, R.: Possible worlds. (LM)
• Strawson,P.F., Individuals. An Essay in Descriptive Metaphysics. University Paperbacks, Methuen, London 1965. (Původně publikováno v r.1959, první publikace v University Paperpbacks v r.1964.)
• Swinburne, R.: Personal Identity: The Dualist Theory. (KS)
• Tichý: Jednotliviny a ich roly. (Překlad z německého Einzeldinge als Amtsinhaberz, anglického Things-to-be.) Organon F 1994, čísla 1 - 4.
• Tye, M.: Vague Objects. Mind, Vol. 99, 396, 1990.
• van Inwagen, P.: The Nature of Metaphysics. (LM) Williamson, T.: Vagueness. Routledge, London 1994.


Podmínky pro udělení atestací:
Přednáška/semestr: esej 50% - ústní pohovor 50%

Četba/semestr: aktivní účast 30% - referát nepřednesený 40% - přednesený 70% - ústní pohovor 30%
K získání atestace postačuje pouhých 100%.

1)   Proč filosofie? Co je to filosofie? Etymologický význam („láska k moudrosti", viz Porfyriova legenda o Pýthagorovi) a tradiční významy tohoto slova (zavedeného asi Platónem).
Není už v určení filosofie zakotven europocentrismus (dokonce graecocentrismus)? Řecká filosofie a jiné moudrostní tradice, zvl. neevropské. Jaké tradice vlastně považujeme za „evropské"?
Pavouček souvislostí: geograficky a chronologicky, orientační jména a základní pojmy.
Genealogická odvislost evropských filosofických tradic (vč. arabské a hebrejské) z řecké filosofie.
Mimo řecký vliv je jen Indie do 4. st. př.n.l. a vzdálenější kultury až do novověku.

2)   Tradiční hrdost filosofie: zvláštní nárok na pravdu. Není vlastní jenom Evropě a jenom filosofii, ale v evropské filosofii a vědě dostává zvláštní podoby. Odkud se bere pravda a nárok filosofie na ni?
Zvláštnost filosofie: Možnost diskutovat vlastní předpoklady.
Je pravda, že „filosofie hledá pravdu"? Proč občas (a kdy?) stojíme o „pravdu" a co tím vlastně myslíme? Vzájemný soulad dvou výpovědí? Soulad výpovědi s věcí? Soulad věci s čímsi, o co v ní jde, nebo s jejím projevem? Zjevnost, neskrytost?
Filosofie bez problému pravdy (Hérakleitos nebo jinak zase postmoderna) a filosofie hledající pravdu.
Paradoxy vztahu celku a části. Paradoxy vědomí smrtelnosti.

3)   Příklady pojetí filosofie a pravdy:
Tradiční metafyzika (např. Tomáš Akvinský, 13.st.):
Pravda výpovědi: Soulad výpovědi naší mysli s věcí, o které vypovídá. (Např. věta: „Toto zlato je pravé.")
Pravda věci: Soulad věci s myslí boží. (Např. pravost toho zlata.)
(Pravdivost výpovědi se zakládá na pravdivosti věci. Naše mysl dosahuje pravdy díky neklamnosti mysli boží.)

Zákon tří stadií (August Comte, „pozitivní filosofie", 1830, vzorem je přírodověda):
1. Stadium: Mýtické (náboženské, dětské); netáže se - nebo má neověřované hotové odpovědi na obecné otázky.
2. Stadium: Metafyzické (theologické, filosofie do Comtea, dospívání); táže se, ale spokojuje se s obecnými a ne vždy ověřitelnými odpověďmi.
3. Stadium: Pozitivní (vědecké, dospělost); táže se na objektivní fakta tak, aby to bylo užitečné - a za odpověď považuje pouze ověřitelná fakta. (K tomu se vrátíme při problémech vědy na konci kursu.)

Nauka o třech pohybech (Jan Patočka, 1970):
1. Pohyb přijímání
2. Pohyb reprodukce
3. Pohyb transcendence

Podobnosti, rozdíly a vliv těchto i jiných pojetí. Pro které se rozhodnout a proč?

4)   Je pravda, že „filosofie hledá pravdu"? Proč občas a kdy stojíme o „pravdu" a co tím vlastně myslíme?
Antropocentrismus a antropomorfismus našeho myšlení a vnímání.
Co je „objektivní" a co je „subjektivní"?
Přirozenost, skutečnost, objekt a pravda.
Vztah pravdy a morálního hlediska.
Myšlení a řeč. Pravda v různých diskurzech a žánrech. Pluralita literárních žánrů užívaných pro filosofii - v chronologickém pořadí se objevují např.: poezie, satyra, moudrostní (sapienciální) výroky, parafráze náboženské řeči, logická argumentace, dialog, naučné pojednání, traktát, esej, vědecké zkoumání, román.
Vztah žánru (diskurzu) a pojetí pravdy - např. v matematickém důkazy a v pohádce.

5)   Hledání životního tvaru: dá se najít jako hotový, nebo musí vyrůst, nebo je dán či vnucen? Vztahy svobody a mezí. Tradice jako opora nebo okovy. Svoboda a osudová moc (různá pojetí svobody a různá pojetí osudu).
Vztahy tradice a náboženství, náboženství a filosofie.
Hypotéza: Filosofie možná vyrůstá ze situace, kdy náboženství otevírá nějaké možnosti nebo nároky, které jsou čistě náboženskými prostředky obtížně uskutečnitelné.

6)   Co je „náboženství" (EUSEBEIA, religio). „Úcta, vztah" (SEABS, opak k neglegere).
Jaká náboženství máme. Náboženství jako základ společenství nebo jako soukromá záležitost. Ateismus a jeho formy. Naivní rozlišování náboženství: podle počtu bohů, podle „pravdivosti", „zjevenosti"...
Rozlišování podle religionisticky podstatnějších hledisek: podle role rituálu, role mýtů, role základních textů (včetně jejich vnitřního pojetí jako např. zjevených - a jakým způsobem), existence a váhy nauky, životní praxe, existence a typu náboženských institucí, povaha umění (zobrazování, hudba...).

Příklady:

Křesťanství: Různá role ritu ve škále od pravoslaví (největší), katolické církve, luterských církví po liberální protestantismus; role mýtů většinou nepřiznávaná, historicismus; Bible jako zjevené Slovo boží, leč složité pojetí zjevenosti; vypracovaná náboženská nauka (maximum v katolické věrouce); důraz na životní praxi (eupraktičnost) v průměrné míře; vypracované církevní instituce (ve škále od katolické církve přes pravoslaví po evangelické církve); zobrazování ve škále od pravoslaví po kalvinismus značná role hudby, ale až na výjimky bez tance.

Řecké náboženství: Obvyklá role ritu (leč málo známá); mohutná role mýtů; malá role textů (na poměry gramotného prostředí); málo náboženské nauky (a nejednotné); eupraktičnost v základních věcech; téměř bez významných institucí (jen při některých kultech); mohutné zobrazování, hudba, zvláštní role divadla (tragédie).

Islám: Minimalizovaný ritus; krajní historicismus (mýty jen nepřiznaně); krajní role textu s jednoduchým pojetím jeho zjevení (Korán je božská skutečnost sestoupivší přímo k Prorokovi); vypracovaná nauka právního charakteru; církevní instituce jen v menšinách (hlavně Šía); zákaz zobrazování, téměř bez náboženské hudby, hudba a tanec v neortodoxním prostředí (dervišové).

7)   Základní náboženské obrazy, přítomné často i ve filosofii (ať už přejaté, transformované nebo kritizované):
Kosmos (mundus), celek, tabu, mana, kult (cultus, ritus), mýtus, původ, počátek, vzor (pravzor)...
Různá určení mýtu:
Primordiální příběh, navazování vztahu k počátku jeho kultickým vyprávěním.
Zpřítomňující manifestace posvátna slovem.
Zpřítomnění prapůvodního děje slovem.
Slovní stránka rituálu.
Mýtus a cyklický čas: Obnovování, vztah k počátku, původu, který je jiného řádu.
Pravzor a jeho uskutečňující nápodoba rituálem i každou činností. Jeho zpřítomnění mýtem.
Evropská představa o lineárním čase, otevřeném filosofií, vědou, vírou.

8)   Dědictví starých (předřeckých) náboženství:
Anatolie a egejská oblast: obrazy Bohyně, krocení Býka, pole a pěstování.
Mýtus o Gilgaméšovi. Transkulturní motivy a analogie: hledání nesmrtelnosti, potopa, had...
Mýtus knihy Genesis o Stvoření (Hexaemeron). Rozdíly od novodobého „kreacionismu". Zvláštnosti Boha Stvořitele v náboženství a ve filosofii.

9)   Mudrci a filosofie (v Řecku: „7 mudrců").
Transkulturnost sapienciální vrstvy řady velkých náboženství:
Obraz „probuzení" (Indie: „Buddha", v Řecku: Xenofanés, Parmenidés, Hérakleitos, Sókratés, Platón... ). Dědictví ve filosofii: „vědomí", poznání sebe sama (gnóthi seuauton), záhada „Egó".
V Řecku jako dědictví Apollónova kultu v Delfách (Chilón, Sókratés, Plútarchos).
Emenace a koncentrace, mnohost a jednota, sestup (pád) a návrat, koloběh života, cyklus duše.
Obraz narušené rovnováhy - nebo spíše rovnováhy v cyklu vychýlení z ní.
Co míníme slovem duše? Pojetí filosofie jako péče o duši.

10) Řecké náboženství a jeho dopad ve filosofii:
Různé hypotézy o zrodu filosofie: negace mýtu, logizace mýtu, transformace...
Zeus (jedno, osud, světlo), Athéna (myšlenka), Apollón (řeč, osud, mysl, harmonie, světlo), Dionýsos (mnohost, emoce), Hermés (řeč, rozhraní, horizont), Hádés (Neviditelný, emoce), Artemis (fysis).
Epos, mytologie, lyrika, tragédie, moudrost, filosofie (ale i komedie, román).
Klasická (platónská) filosofie jako zásadní intelektuální reforma Apollónova kultu:
důraz na vědomí (koncentrace), vědění (poznání, epistémé); světelná metaforika poznání; etické souvislosti, politické souvislosti.

11) Fysis (příroda, přirozenost) a kultura:
Sofistické rozlišení: „od přírody" (přirozenosti, fysis) - „dohodou, zákonem" (nomó).
Proměnlivost, mnohovýznamovost a uplývavost fysis. Její uchopování a pěstování, ale i destrukce a zapomenutí.
Péče o přirozenost a péče o duši.
Přirozenost, tělesnost, duše.

12) Latinské náboženství a jeho dopad ve filosofii:
Velká role ritu (a rituálního práva); destrukce mýtu (fabula) už ve staré době (pak převzetí řeckých mýtů a nová tvorba vlastních verzí); tajné texty; právní náboženská nauka; výrazná eupraktičnost a moralismus; četné instituce; málo zobazování (hodně pak až pod řeckým vlivem), divadlo až převzaté z Řecka.
Dopad ve filosofii: pojmy „fundatio, institutio, actoritas, cultura, meritum (zásluha), poena (odplata, trest)".
Rozlišení „přirozený" (naturalis, původně ve významu „rodný") - „nadpřirozené" (nadpřirozený), původně v rámci Ciceronova učení o trojí theologii: „přirozené, politické a nadpřirozené".
Touha po jednoznačné jasnosti a zřetelnosti (clare et distincte) myšlenkového výrazu, ale samo převzetí řecké filosofie do jiného jazykového a kulturního prostředí je provázeno terminologickými zmatky, které chce napravit až scholastická metoda pojmových distinkcí.

13) Křesťanství a jeho dopad ve filosofii:
Víra (pistis), milost (charis, gratia), naděje (elpis); dávající láska (agapé).
Rozlišení „přirozenost (fysis)" - milost (charis)", zvl. Pavel z Tarsu a pak Aurelis Augustinus.
Zúžení významu slova „inspirace (eunthusiasmos, inspiratio)" na význam náboženský, resp. pak rozlišování mezi tímto striktním a širším obecným významem. (Zatímco pro řecké náboženství není rozdíl mezi inspirací náboženskou a třeba uměleckou, alespoň ne slovně.)
Zvláštní pojem „zjevení (epifania, revelatio)", užšší než v řeckém náboženství, analogicky k „inspiraci".
Problém různých významů slovního spojení „křesťanská filosofie":
biblické myšlení, nauka odkázaná Ježíšem (tak u prvních apologétu v raném 2. st.);
řecká filosofie provozovaná křesťany a také z křesťanské náboženské inspirace (tak poprvé u apologéty Justina kolem poloviny 2. st., navíc k předchozímu významu, podobně pak u Klémenta a Órigena).

Letní semestr:
 
1) Péče o duši a výchova, vzdělání (Platón, Patočka).
Vzdělání a působnost řeči (náboženské, filosofické, školní, poetické, politické - sofisté).
Paradoxy výchovy, vzdělání a učení (odkud se bere pravda a životní orientace).
Augustinův paradox učitele.
Scholastické pojetí vzdělání, založené na autoritě a její interpretaci.
Paradoxy knižní vzdělanosti (M. Ficino, 15.st.).

2) Sókratés - zakladatelská legendární postava filosofie nebo kverulant a ironický tazatel? „Porodnické umění" myšlenek.
Síla otázky. Kde se vynucuje odpověď: ve škole a při soudním šetření.
Hermeneutická otázka po předpokladech řečeného.
Platón - racionalista nebo mystik? Vztah myšlení (nazírání duchem) a vnímání (prožívání). Podobenství o jeskyni.
Různé interpretace jeskyně: svět, klenba lebeční, děloha ...
Různé interpretace vytahování: vtělení, porod, dospívání, smrt.
Co vytahuje z jeskyně?

3)   Podobenství o úsečce:
Co je vnímatelné a co nazírané duchem.
Vnímatelné se dělí na zcela zdánlivé nápodoby a na běžně zakoušené věci.
Nazírané duchem se dělí na matematické entity a na skutečné ideje.
Čtyři stavy duše: napodobování, důvěra, rozum, duchovní nazírání.
Idea dobra je ještě i mimo toto dělení.
     Anamnésis.
Idea a ideály, Erós a sublimace. Krása.
Role „dialektiky" a „důkazu".
Scholastická metoda dělení pojmů. Sic et non (Petr Abaelard).

4)   Bůh, Dobro, smysl, účel. Výsostnost a problematičnost těchto výrazů, které vyslovujeme vždy jaksi „na dluh".
Myšlení analogií.
Příčina a následek (účinek). Řetězce příčin?
Kdy lze rozlišovat mezi smyslem a náhodou?
Osud a determinismus nebo svoboda (nahodilá nebo účelná)?
Paradoxy každého z těchto pojetí.

5)   Jak se dělá tradiční věda do novověku (do zač.17.st.)?
Filosofie a vznik věd. Zvláštní postavení geometrie.
Aristotelés: Jak se dělá pojem a jak se s ním zachází. Abstrakce a dedukce.
Co je to „důkaz". Problémy empirismu; problémy experimentální metody.
Filosofie jako metafyzika: role logiky.
Rozklišení fyziky a theologie (Albert Velký).
Rozlišení filosofie a theologie (Tomáš Akvinský).

6)   Proměna novověké filosofie a vědy. Cogito sum (Descartes), subjekt a objekt.
Pojem „redukce". Nárok vědy na platnou pravdu.
Kumulativní pojetí poznání (osvícenství, pozitivismus).
Pojem „paradigmatu" (Thomas Kuhn).
Pozitivistické a popperovské určení vědeckosti vědy (verifikace a falzifikace).

7)   Problém statutu společenských věd:
Rozdělení na přírodní vědu a „duchovědu" (Geistwissenschaft), resp. „humanitní obory".
Novověká představa člověka jako jediného zdroje (nebo alespoň jediného měřítka) hodnot.
Možnosti formalizace (logizace, matematizace) společenských věd.
Společenské vědy a zrod ideologií.
Filosofie a politika: ústavnost, demokracie, utopie, „poradenství", „konstruktivismus". Ideologie.

8)   Dějiny: Historická věda a vědomí dějin.
Dějiny filosofie a filosofie dějin (problematičnost obojího, Augustinus, Hegel, Patočka):
Vázanost dějin na vědomého člověka, kontinuita tradice.
Křesťanský mýtus o dějinách (Augustin) a jeho dědicové.
Dějiny nebo eschatologie - nebo pokrok (osvícenství) nebo evoluce?
Krize dějin nebo krize určitého mýtu o dějinách a krize latinské tradice?

9)   Novodobé výzvy vědy filosofii:
Evoluce, astrofyzikální kosmologie, fyzika mikrosvěta, sociobiologie, kybernetika, média.

10)  Jaké je „náboženství" dnešní doby?
Role různých náboženských tradic i ateismu, synkretismus.
Lze myslet životní orientaci v mediálním světě „informace" a reklamy?

Předchozí anotace

Rozvrh 2002/03

Další anotace

© Moskyt

Aktualizováno: 14.04.2003