Vídeňské lidové divadlo v 18. a 19. stol.
Vyučující: PhDr. Zuzana Augustová, PhD.
Forma kurzu:
přednáška
Semestr:
L
Obsah kurzu:
Vídeňské lidové divadlo představuje důležitou kapitolu ve vývoji evropského divadla a dramatu 18., 19., ale i 20. století. Navazuje na mnohaletou tradici lidového evropského divadla od starověkých mimů a komedií po italskou komedii dell´arte a jeho vliv trvá hluboko do 20. století, kdy se mezi dvěma světovými válkami projevuje v tvorbě Ödöna von Horvátha a Marieluise Fleisser. Po 2. světové válce pak spolu s oživením zájmu o společensko-kritické dílo obou zmíněných autorů vzniká v Německu a Rakousku novodobá varianta lidové společensko-kritické hry (F. W. Fassbinder, M. Sperr, F. X. Kroetz, P. Turrini, P. Slavik, F. Mitterer, W. Bauer...). Výklad při přednášce bude postupovat chronologicky, ale i tematicky, se zaměřením na jednotlivé tvůrce postavy Hanswursta a dalších typů lidové komedie od Antona Stranitzkeho, Gottfireda Prehausera, přes Harlekýna, Bernardona Josefa Felixe Kurze po Hanswursta Prehauserova. „Spor o Hanswursta“ byl inspirován divadelní reformou J. Ch. Gottscheda a divadelní ředitelky F. C. Neuberové v Německu, jejich snahou potlačit improvizované divadlo, zliterárnit je a vytvořit kanonizované divadelní formu. Ve Vídni vyvíjel obdobné úsilí v druhé polovině 18. a na počátku 19. století profesor a dvorní rada Josef von Sonnenfels. Tato doba je spjata s reformami Marie Terezie a s osvícenskými tendencemi vlády Josefa II., souvisí se zavedením divadelní cenzury a v souvislosti s tím i s pohybem kočovných divadelních společností a jednotlivých hereckých osobností, s pronikáním vídeňské lidové komedie za hranice Rakouska a naopak s italskými a francouzskými vlivy na ni. Na půdorysu přejaté komedie dell´arte vzniká postupně lokální vídeňská lidová hra, spojená se jménem Philippa Hafnera. Po jeho smrti se na konci 18. století na lidovou hru specializují tři divadla: Divadlo v Leopoldstadtu, Divadlo na Vídeňce a Divadlo v Josefstadtu. Hanswursta střídá Kašpárek a vzniká Josefínská lokální hra, propagující osvícenské hodnoty a kritizující mravní zkaženost měšťanstva, proti nimž staví ctnosti pracovitého života. Další dobové lokální typy (např. postavu faikristy) vnáší do lokální hry Franz Gewey, dále ředitel Divadla na Vídeňce a libretista Mozartovy Kouzelné flétny Emanuel Schikaneder, nebo domácí autor Divadla v Leopoldstadtu Ferdinand Kringsteiner. Na dusné společenské ovzduší za kancléře Metternicha reaguje vídeňská lidová hra formou parodie a travestie na jedné straně, a na druhé straně návratem k barokní obraznosti a fantastičnosti v žánruˇ“kouzelné“ hry. Parodie kriticky reagovala na dobové poměry a zároveň shazovala vše vysoké, vznešené a tragické, často komickým zpracováním známých látek a literárních a dramatických děl a jejich přenesením do lokálního, sociálně mnohem nižšího prostředí (viz např. Kringsteinerovy komedie Wertherovo utrpení z roku 1806, nebo Othello, mouřenín vídeňský ve zpracování Karla Meisla). Kouzelná hra, plná fantastických motivů a kouzel pak pokračuje v podobě singspielu, patetické kouzelné opery, mytologické karikatury a romanticko-komickou lidovou pohádkou. Námětově čerpá z francouzských pohádek 17. a 18. století, zprostředkovaných německým osvícenským básníkem Ch. M. Wielandem, z rytířských, duchařských, dobrodružných a loupežných román i z rakouských pohádek a pověstí. Vedle racionalismu, osvícenských myšlenek a měšťanské činohry tedy ve vídeňské lidové hře žije svět fantastična, pohádkovosti, duchů, strašidel a rytířů vyrůstající z barokní tradice (autoři Karl Friedrich Hensler, Joachim Perinet a jeho Kašpárek, Mozartova a Schikanederova Kouzelná flétna). Metafyzický vzmach a patos se však v lidové hře mění v biedermeierovskou umírněnost a dobrosrdečnost, tzv. Gemütlichkeit. Právě ta ovšem bude pro tvůrce následujících generací předmětem kritiky a sžíravé satiry, bude pro ně představovat pouhou líbivou fasádu, zakrývající pravou násilnou a brutální tvář rakouského měšťanstva. Po Vídeňském kongresu (1814 - 15) žije Vídeň přepychem a zábavou jako střed město Evropy. Vznikají aktuální hry, jakési žánrové obrázky, jejichž dramatický personál tvoří typické vídeňské lidové figury (Bäuerle Vídeňstí měšťané). K originalitě lidové hry a jejích typů přispívala pestrost, různorodost kultur mnohonárodnostní monarchie, z níž divadlo při všem lokálním koloritu čerpalo. Navíc obyvatelé Vídně odjakživa tíhli k zábavě a veselí, tanci a divadlu, strašidelným a zábavním atrakcím Prátru, představovali tedy pro lidové divadlo ideální publikum. Úspěšnými autory této doby jsou Adolf Bäuerle a J. A. Gleich, který přetváří tradiční formu kouzelné hry na Bekehrungsstück a Besserungsstück (hro o obrácení a hra o polepšení) a spojuje kouzelnou hru s moralizující lokální hrou (např. Skalní duch aneb Tři přání). Adolf Bäuerle je tvůrcem nejpopulárnější komické figury evropského divadla kolem roku 1815 - Staberla, kterého později ve svých textech zbavil lokálního omezení a opatřil bláznovským kostýmem divadelní ředitel Karl Carl. Velmi populární je v této době také parodistická kouzelná hra, jejímž tvůrcem je především Karl Meisl. Žánrově se jedná o ironickou směs kouzelné hry, singspielu, mravoličné hry o polepšení, lokální frašky a parodie (např. Veselý Fric aneb Spi, sni, vstaň, obleč se a polepši se). Vedle realistických dobových figur zde vystupují alegorické postavy (Neřest, pan Luxus, Chudoba...) či duchové, satiricky aktualizované postavy antické mytologie, důležitou roli hraje motiv snu. Meislova ironie, satira a skepse připravila ve Vídni půdu Offenbachovým operetám, pohádkové hře Raimundově a sžíravé satiře Nestroyově. Vrchol vídeňské lidové hry představuje tvorba Ferdinanda Raimunda a Johanna Nepomuka Nestroye, přičemž Raimund je považován za dovršitele žánru kouzelné, pohádkové hry a hry o polepšení a nejvíce ovlivnil našeho J. K. Tyla; a Nestroy za nejvyspělejšího představitele společensko-kritické satiry. Ferdinand Raimund (1790 - 1836), herec, dramatik, režisér a divadelní ředitel (Divadlo v Leopoldstadtu), vyjadřuje náladu a životní postoj rakouského biedermeieru, touhu po harmoničnost, idyličnosti. Přitom však tvoří v době plné rozporů a zvratů, kdy se ve společnosti svářejí tendence josefinského osvícenství s tradičním rakouským absolutismem a katolictvím, a to v kritické době před revolučním rokem 1848. Dobové rozpory nepřímo vyjadřuje a řeší Raimund právě návratem k barokní obraznosti, působící divadelními prostředky na všechny divákovy smysly v žánru kouzelné hry. Jeho politický a společenský postoj a mravní kritika se pak projevují ve hře o polepšení. Raimundovými ideály jsou uměřenost, skromnost jako protiklady bohatství, zpupnosti, slávy. Jsou to biedermeierovské měšťanské životní ideály a ctnosti, v jejichž službách působí v Raimundových pohádkových hrách též barokně alegorické postavy jako Spokojenost, Nenávist, Závist... Zřejmě nejznámější Raimundovým dílem je hra o obrácení misantropického hrdiny Alpský král a nelida (1828), která zobrazuje jeden z tradičních typů evropské dramatické literatury (viz např. Shakespearův Timon Athénský, Moliérův Misantrop, Goldoniho Dobrácký mrzout a Schillerův Nepřítel lidí). Raimundův misantrop, na rozdíl od obdobných tragických hrdinů světové dramatiky, končí typicky rakousky - smířlivě, vlastním polepšením, namísto zavržení nepolepšitelného světa se dostavuje sebepoznání, obrácení a návrat k umírněnosti, ke zlaté střední cestě. Nejvýznačnější představitel vídeňského lidového divadla a současně jeho dovršitel Johannu Nepomuk Nestroy (1801 - 1862) v mnohém svou dobu a žánr lidové hry přesahuje. Nestroy byl stejně jako Raimund hercem lidového divadla (Divadlo na Vídeňce). Ve svém díle rovněž zabývá typickými problémy rakouského biedermeieru jako jsou rozpor ideálu a skutečnosti, otázka životního štěstí, problémy měšťanských a řemeslnických vrstev. Kritice podrobuje především lidskou slabost a nedokonalost. Přičemž ironie a satirická složka Nestroyovy kritiky je už veskrze moderní. Pod typickou rakouskou „Gemütlichkeit“ - bodrostí, dobrosrdečností - odhaluje cynismus, bezohlednost, sobectví svých figur. V tom už je předchůdcem např. Ödöna von Horvátha a jeho nové lidové hry 20. a 30. let 20. století. Nestroyova satira je sarkastická, útočná, sarkastická a groteskní, jeho dramatická technika funguje záměrně jako mechanický stroj, aby demonstrovala tragickou prázdnotu pozemských dějů. Současně zdůrazňuje jejich divadelnost, neiluzívnost. Nestroy vytváří v rámci dobového žánru v podstatě hry antipohádkové, pseudokouzelné. Svět totiž vidí jako nesmyslný kolotoč, jehož rej ústí do prázdna. Vzniká tak nový druh tragické frašky, jako obraz světa, ovládaný mechanickým fátem, postrádajícím jakýkoli vyšší účel a smysl.
Klíčová slova:
Atestace:
Během kurzu je nutná aktivní spolupráce formou diskusí a referátů. Na konci obou semestrů je nutné odevzdat seminární práci v rozsahu cca 5 stran. Oba semestry budou rovněž uzavřeny zkouškou, při níž je třeba prokázat nejen znalost fakt, dat a děl jednotlivých autorů, ale i vědomí souvislostí, znalost dobového historického, politického a kulturního pozadí a vývoj žánrů, podoby a variant vídeňské lidové hry v průběhu dvou staletí.
Literatura:
Balvín, J., Pokorný, J., Scherl, A.: Vídeňské lidové divadlo, Odeon, Praha 1990.
Dějiny Rakouska, nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002 (autoři V. Veber, M. Hlavačka, P. Vorel, M. Polívka, M. Wihoda, Z. Měřínský).
Grillparzer, F.: Sen jako život
Kampits, P.: Malé dějiny rakouské filozofie (Mezi zdáním a skutečností), Nakladatelství Concordia, Praha 1995.
Křen, J.: Dvě století střední Evropz, Argo, Praha 2005.
Meisl, K.: Othellerl, der Mohr von Wien oder Die geheilte Eifersucht, Burgtheater Wien, Programmbuch Nr. 60, Wien 1989/90.
Nestroy, J. N.: Zlý duch Lumpácivagabundus aneb Ludrácký trojlístek
Nestroy, J. N.: Vypuzení z kouzelné říše aneb Třicet let ze života lumpa
Nestroy, J. N.: Přízemí a první patro
Nestroy, J. N.: Dva náměsíčníci
Nestroy, J. N.: Byt k pronajmutí
Nestroy, J. N.: Dům u čtyř letor
Nestroy, J. N.: Talisman
Preisner, R.: Johann Nepomuk Nestroy. Tvůrce tragické frašky, Orbis, Praha 1968.
Raimund, F.: Alpský král a nelida
Raimund, F.: Diamant krále duchů
Raimund, F.: Marnotratník
Raimund, F.: Sedlák milionářem
Schiferer, B.: Alexander Girardi. Der Wiener aus Graz, Jugend und Volk, Wien, München 1975.
Stranitzky, J. A.: Amphitruo
Wagner, A.: ...den 13. war ich bey ihm. Das Raimund-Tagebuch der Antonie Wagner, Residenz Verlag, Salzburg und Wien 1992 (ed.R. Urbach).
Doporučená literatura:
Alt Wien. Vierter Teil (Kulturbild aus Wiens Glanzzeit). Wien geschildert von Künstlern der Feder und des Stiftes. Deutscher Verlag für Jugend und Volk, Gesellschaft m. b. h.,
Wien, Berlin, Leipzig 1927 (ed. E. Wenrich).
Bäuerle, A.: Der blöde Ritter
Bäuerle, A.: Der Leopoldstadt oder Kein Menschenhass und keine Reue
Bäuerle, A.: Kabale und Liebe
Gewey, F. X.: Erwine von Steinheim
Gleich, J. A.: Kaspar, der Torriegler
Hafner, Ph.: Evakachel und Schnudi
Johnston, William M.: Osterreichische Kultur und Geistesgeschichte, Gesellschaft und Ideen im Donauraum 1848 bis 1938, Böhlau Verlag, Wien – Köln – Weimar 1992.
Kringsteiner, F.: Othello, der Mohr in Wien
Kringsteiner, F.: Werthers Leiden
Kurz, J. F.: Prinzessin Pumphia
Magris, Claudio: Habsburský mýtus v moderní rakouské literatuře, Barrister a Principal,Triáda, 2001.
Meisl, K.: Die travestierte Zauberflöte
Meisl, K.: Der lustige Fritz oder Schlaf, Traum und Besserung
Mühling, G. G.: Werthers Leiden oder Die Macht der Liebe
Nestroy, J. N.: Judith und Holofernes
Nestroy, J. N.: Lohengrin
Nestroy, J. N.: Tannhäuser
Perinet, J.: Hamlet
Raimund, F.: Der Barometermacher auf der Zauberinsel
Raimund, F.: Die gefesselte Phantasie
Raimund, F.: Die unheibringende Zauberkrone oder König ohne Reich, Held ohne Mut, Schönheit ohne Jugend
Schmidt, L.: Das Volkslied im alten Wien, Bellaria-Verlag, Wien 1947.
Vajda, S.: Felix Austria. Eine Geschichte Österreichs, Verlag Carl Ueberreuter, Wien 1980.
Wiener Sagen, Deutscher Verlag für Jugend unhd Volk, Gesellschaft m. b. h., Wien 1923.