ANOTACE A SEZNAMY LITERATURY K SEMINÁŘŮM 2001/02

Předchozí anotace Rozvrh 2001/2002 Další anotace




Petr JIRKŮ: Logika pro filosofy

Sylabus (English) :

1. Úvod
Logos. Co je logické a co není logické? Co je formální logika? Aristotelská tradice v logice. Tři základní otázky, které si klademe v logice: 1. Co je to pravda? (Koncept pravdy z hlediska formální logiky. To není otázka po tom, které výroky jsou pravdivé, je to spiš otázka po kriteriích pravdivosti.) 2. Co je odvoditelné z pravdivých sentencí? (Sémantický pojem pravdy a syntaktický pojem odvoditelnosti (dokazatelnosti) a jejich vzájemný vztah. 3. Jak složitá mohou byt odvození?

2. Jazyk výrokové logiky
Logická struktura výroku v přirozeném jazyce. Sentence (výroky). Dvouhodnotovost. Výrokové spojky (negace, konjunkce, disjunkce, implikace, ekvivalence). Pravdivostní tabulky. Vztah přirozeného jazyka k logické struktuře sentencí. Výroková forma, výrokové proměnné a jejich koreláty v přirozeném jazyce. Formule. Problém závorek. Prefixová, infixové a postfixová notace. Kombinatorika výrokových spojek: Jednoargumentové (negace, asserce, verum, falsum). Šestnáct dvouargumentových spojek a jejich vzájemná definovatelnost (Sheffer - neslucitelnost, Peirce - oboustranná negace). Víceargumentové spojky (if ... then ... else). Booleovsky úplná množina spojek.

3. Tautologie, kontradikce a splnitelné formule
Koncept logicky pravdivé a logicky nepravdivé sentence. Některé důležité principy elementární logiky: princip kontradikce, tercium non datur, princip dvojite negace. Další důlezite zákony dvouhodnotové výrokové logiky: De Morganovy zákony (dualita konjunkce a disjunkce vzhledem k negaci), reductio ad absurdum. Konjuktivní a disjunktivní normální forma.

4. Pojem logického důsledku
Semantický pojem vyplývání, model. Odvozovací pravidla (modus ponens, substituce, substituce podformulí za ekvivalentní formule), pojem důkazu, dokazatelnost, úplnost (Co je pravdivé je také dokazatelné a naopak, co je dokazatelné je i pravdivé), rozhodnutelnost. Dvouhodnotová výroková logika je bezesporná, úplná a rozhodnutelná.

5. Základní pojmy predikátové logiky
Jazyk predikatove logiky (individuové proměnné, predikátové symboly, funkční symboly, konstanty, kvantifikátory, logické symboly. Některé důležité tautologie predikátové logiky: De Morganovy zákony predikátové logiky (dualita existenčního a obecného kvantifikátoru vzhledem k negaci). Interpretace, modely (relační struktury). Axiomatizace teorii prvního řádu. Bezespornost, úplnost, nezávislost (Příklad: Problém pátého postulátu Euklidovy elementární geometrie a Lobačevského řešení.). Dvouhodnotová predikátová logika je bezesporná, úplné, ale není rozhodnutelná. Prenexní normální forma, Skolemizace. Automatizace dokazování teorémů: Herbrandův model.

6. Sylogismus
Aristotelská tradice. Subjekt, predikát. Kategorický sylogismus a problémy s nim spojené. Hypotetický sylogismus. Argument (důvod). Logicky čtverec, důsledky logického čtverce - vztah k predikátové logice. Polysylogismus - řetěz argumentu. Argument založený na analogii. Apagogický (nepřímý) důkaz.

7. O definici
Definiendum (to, co má být definováno) a definiens. Definice kruhem (circulus vitiosus). Axiomatická definice, analytická, arbitrární (významové postuláty), parciální, induktivní, kontextuální, metajazyková, nominální, operacionální, ostenzivní a rekurentní (rekursívní) definice. Definovatelnost.

Následující témata pouze informativně:

8. Goedelovy výsledky o neúplnosti
Principiálně nerozhodnutelné sentence. Goedelova úloha z roku 1931 v jednoduchém jazyce. Nedokazatelnost bezespornosti ve formálnich systémech. Hilbertův program formalizace a jeho meze.

9. Vícehodnotové logiky
Trojhodnotová logika. Lukasiewicz, Kleene. Kombinatorické vlastnosti trojhodnotových spojek. Vzájemná definovatelnost. Axiomatizace (Wajsberg). Vícehodnotové logiky. Struktury pravdivostních hodnot: konečně mnoho pravdivostních hodnot, racionální interval, reálný interval. Pravděpodobnostní logika.

10. Modální logiky
Modality nutnosti a možnosti. Aristotelský přístup. C. Lewis. Kripkeho sémantika modálních logik (možné světy, relace alternativnosti, relace dosažitelnosti). Systémy K, D, T, S4, S5. Externí negace. Definice modalit ve trojhodnotové logice s externí negací.

11. Intuitionistická logika
Princip tercium non datur jako očekávání řešitelnosti. Konstruktivní důkazy, konstruktivní matematika. Browerova filosofie (Urintuicion). Heytingovy algeby. Vztah ke dvouhodnotové logice. Vztah ke trojhodnotove logice ( Heyting, Goedel). Topologická interpretace intuitionistické logiky ( Tarski).

12. Metodologické problémy deduktivních věd
Dedukce. Obecné vlastnosti operace logického důsledku (reflexivnost, monotónnost, tranzitivnost, kompaktnost). Deduktivní uzávěr. Deduktivní systémy. Perzistence, determinovanost, koherence, spolehlivost. Axiomatizace, axiomatizovatelnost.

13. Metodologické problémy induktivních věd
Indukce. Verifikace, falsifikace. Vídeňský kroužek, Rudolph Carnap, K. R. Popper, Thomas S. Kuhn. Revidovatelné teorie: logika defaultů, circumscription (omezení), autoepistemické logiky. Usuzování a dynamika epistemických stavů. Expanze, kontrakce, a revise teorii.

Literatura:
• BENDOVÁ, KAMILA. Sylogistika. Praha : Karolinum, 1998. 102 s. ISBN 80-7184-568-X.
• BERKA, KAREL. Úvod do dějin logiky. [skriptum]. Praha : Karlova univerzita, 1994. ISBN 80-7066-917-9.
• GAHÉR, FRANTIŠEK. Logika pre každého. Logic for everyone. Bratislava : IRIS, 995. ISBN 80-967013-9-8.
• JIRKŮ, PETR. Logika : neformální výklad formální logiky. Logic : informal approach to logic. [skriptum]. Praha : VŠE, 1995. 108 s. ISBN 80-7079-663-4. (dvi file) (ps file)
 •JIRKŮ, P.; VEJNAROVÁ, J. Logika - Neformální výklad zakladu formální logiky. 2. dopl. a rozš. vyd. Praha : VŠE, 2000. (PS soubor možno prohlížet/tisknout např. prohlížečem GSView
• MLEZIVA, MIROSLAV. Neklasické logiky. Nonclassical logics. Praha : Svoboda, 1970.
• ŠTĚPÁN, JAN. Formální logika. Formal logic. Olomouc : FIN, 1995. 109 s.
• TARSKI, ALFRED. Introduction to logic and to methodology of deductive sciences. Paris : Gauthier-Villno, 1971. [český překlad: Praha : Academia, 1964].
• ZICH, OTAKAR [et al.]. Moderní logika. Modern logic. Praha, 1958.

Požadavky k atestaci:
Zápočet (po prvním semestru formou písemného testu). Budou testovány znalosti z výrokové logiky a §vodních témat z predikátové logiky, tj. schopnost rozeznat tautologie, kontradikce a splnitelné formule, schopnost využít je při vyhodnocování správnosti odvození a při řešení jednoduchých úloh v rozsahu cvičení publikace [5].

Zkouška Ústní zkouška, ve které student prokáže teoretické znalosti pojmů a hlavních tvrzení z témat 1 až 7 sylabu. Znalost ostatních témat se předpokladá informativní.


Filip KAFRÍK, Tomáš VÍTEK: Empedoklés / Parmenidés


Anotace: Výuka začíná až 2. týden v říjnu, tj. 9. 10. 2001!!!

Náplní semináře bude četba a analýza fragmentů Empedoklea (zimní semestr) a Parmenida (letní semestr). Hlavním cílem kursu bude seznámení účastníků se základními myšlenkovými a jazykovými figurami obou myslitelů, s problematikou jejich díla a některými interpretačními možnostmi.

Podmínkou účasti na kursu je znalost řečtiny nebo alespoň schopnost orientovat se v originálním textu. K získání zápočtů bude potřeba napsat dva eseje (za každý semestr jeden) na základě odborné literatury. Podrobnosti budou upřesněny v úvodní přednášce.


Základní literatura (literatura k jednotlivým tematům bude uvedena na místě):
Empedoklés:
• BIGNONE, E. Empedocle : studio critico. Torino, 1916 [1963 - 2. vyd].
• BOLLACK, J. Empédocle, I-III. Paris, 1965-9.
• GALLAVOTTI, C. Poema fisico e lustrale. Roma, 1975 [1985-2., 1991-3., 1993-4. vyd].
• INWOOD, B. The poem of Empedocles. Toronto, 1992.
• KINGSLEY, P. Ancient philosophy, mystery, and magic : Empedocles and pythagorean tradition. Oxford, 1995.
• KRANZ, W. Empedokles, Antike Gestalt und romantische Neuschöpfung. Zürich, 1949.
• MARTIN, A. ; PRIMAVESI, O. L'Empédocle de Strasbourg. Berlin ; New York, 1999.
• O'BRIEN, D. Empedocles' cosmic cycle. Cambridge, 1969.
• WRIGHT, M. R. Empedocles : the extant fragments. London, 1981 [1995 - 2.vyd].
• ZAFIROPULO, J. Empédocle d'Agrigent. Paris, 1953.

Parmenidés:
• BORMAN, K. Parmenides : Untersuchungen zu den Fragmenten. Hamburg, 1971.
• COXON, A. H. The fragments of Parmenides. Assen, 1986.
• DIELS, H. Parmenides Lehrgedicht. Berlin, 1897.
• AUBENQUE, P. (ed.). Études sur Parménide I-II. Paris, 1987:
Vol. I, FRERE, J. ; O'BRIEN, D. Le Poeme de Parménide : texte, traduction, essai critique.
Vol. II: Problemes d'interpretation.
• GALLOP, D. Parmenides of Elea : fragments. Toronto, 1984.
• KINGSLEY, P. Parmenides : in the dark places of wisdom. 1999 [něm. př. - Die Traumfahrt des Parmenides. Frankfurt am Main, 2000].
• MANSFELD, J. Die Offenbarung des Parmenides und die menschliche Welt. Assen, 1964.
• MANSFELD, J. Parmenides Über das Sein : Die Fragmente des Lehrgedichts. Stuttgart, 1985.
• MOURELATOS, A. P. D. The Route of Parmenides. Yale University Press, 1970.
• TARÁN, L. Parmenides : a text with translation, commentary, and critical essays. Princenton, 1965.
• UNTERSTEINER, M. Parmenide : testimonianze e frammenti. Firenze, 1958.
• VERDENIUS, W. J. Parmenides : some comments on his poem. Batavia, 1942.


Filip KAFRÍK: Řecké minimum

Požadavky k zápočtu (pro posluchače dvouoborového studia) - RTF soubor

I. Gramatika

Podle příručky D. Muchnová, Souhrn starořecké gramatiky, vyd. nakl. Holman (www.holmanpublishing.com), Praha 2000. ISBN 80-85848-09-0; k dostání např. v knihkupectví Karolinum v Celetné ulici.

Písmo a výslovnost (Přízvuk; Člen) - Podstatná jména - Přídavná jména - Příslovce - Zájmena - Předložky - Slovesa:

1. Slovesa thematická - samohlásková - nestažená (Aktivum: primární časy indikativ; sekundární časy indikativ; participium; infinitiv. - Passivum: primární časy indikativ; sekundární časy indikativ; participium; infinitiv)
2.3 Slovesa athematická prostokmenná (u všech těchto tvarů se žádá pouze pasivní znalost, tj. schopnost určit daný tvar, a to i u jiných než vzorových slov.)

Prověřuje se písemným testem.

II. Slovní zásoba
Podle předepsaného seznamu povinné slovní zásoby (PDF). (Používání řečtiny v textových editorech pro Windows)
Znalost se prověřuje písemným testem.

III. Schopnost číst nahlas souvislý alfabetický text
Prověřuje se ústně před udělením zápočtu.


Požadavky ke zkoušce (pro posluchače bakalářského studia) - RTF soubor

 I. Gramatika

Podle příručky D. Muchnová, Souhrn starořecké gramatiky, vyd. nakl. Holman (www.holmanpublishing.com), Praha 2000. ISBN 80-85848-09-0;k dostání např. v knihkupectví Karolinum v Celetné ulici.

Písmo a výslovnost (Přízvuk; Člen) - Podstatná jména - Přídavná jména - Příslovce - Zájmena - Číslovky (základní a řadové 1-10; skloňování číslovek 1-4) - Předložky - Slovesa:

Slovesa thematická - samohlásková - nestažená Slovesa athematická - se zdvojkou iótovou aktivum: primární časy prézentní kmen indikativ medio-passivum: primární časy prézentní kmen indikativ2.3 Slovesa athematická prostokmenná

U členu, podstatných a přídavných jmen první a druhé deklinace, osobních zájmen, základních a řadových číslovek 1-10, sloves thematických samohláskových nestažených v aktivu primárních a sekundárních časů i v mediu primárních a sekundárních časů a u sloves athematických prostokmenných ve všech tvarech se žádá aktivní znalost, tj. schopnost vytvořit příslušné tvary. U ostatních tvarů se žádá pouze pasivní znalost, tj. schopnost určit daný tvar.Prověřuje písemným testem.


II. Slovní zásoba
Podle předepsaného seznamu povinné slovní zásoby (PDF). (Používání řečtiny v textových editorech pro Windows)
Znalost se prověřuje písemným testem.


III. Gramatická analýza řeckého textu
Prověřuje se písemným testem.


IV. Schopnost číst nahlas souvislý alfabetický text
Prověřuje se ústně před udělením zápočtu.


Lenka KAFRÍKOVÁ: Aurelius Augustinus, Lidská mysl podle De trinitate IX a X


Anotace:
Překlad a interpretace klíčových filosofických pasáží Augustinova spisu De trinitate týkajících se potrojné struktury lidské mysli (mysl, její sebepoznání, její láska k sobě, resp. paměť nahlédnutí, vůle) jako obrazu Trojice v křesťanském Bohu. Seminář je určen zájemcům o latinskou filosofickou, resp. religionistickou četbu (možnost získání zápočtu na základě kompetentního překladu části latinského textu), zároveň však může být zapsán jako výběrový kurs (předpokladem zápočtu je zpracování referátu ze sekundární literatury).

Edice:
AUGUSTINUS, AURELIUS. De trinitate libri XV. In MOUNTAIN, W. J. ; GLORIE, F. (eds.). Corpus Christianorum [Series Latina, 50-50A]. Turnhout, 1968.

Výběr literatury:
• SCHMAUS, M. Die psychologische Trinitätslehre des hl. Augustinus. Münster, 1927.
• HADOT, P. L´image de la Trinité dans l'âme chez Victorinus et chez saint Augustin. In Studia patristica. 1962, 6, s. 409-442.
• ROY, O. DU. L'intelligence de la foi en la Trinité selon saint Augustin. Paris, 1966.
• SULLIVAN, J. E. The Image of God. Dubuque, 1963
• HÖLSCHER, L. The reality of mind. London ; New York, 1986.
• O'DALY, G. Augustine's philosophy of mind, London, 1987.
• BRACHTENDORF, J. Die Struktur des menschlichen Geistes nach Augustinus. Hamburg, 2000.
• BRACHTENDORF, J. (ed.). Gott und sein Bild. Paderborn, 2000.


Jindřich KARÁSEK: Praktická filosofie v německém idealismu


Charakterizace: teorie subjektivity, teorie intersubjektivity, teorie společnosti, německá klasická filosofie, Fichte, Schelling, Hegel

Anotace:
Filosofické systémy německého idealismu jsou obecně známé tím, že kladou důraz na sebejistotu Já v jeho vztahu k sobě samému. Méně známou skutečností ovšem je, že se nespokojují s teoretickou artikulací této sebejistoty, nýbrž že se rovněž pokoušejí ukázat, že tuto sebejistotu Já je nutno pojmout v jejím vztahu k jiným Já. Jak pro Fichta, tak také pro Schellinga a Hegela je tomu tak proto, že bez tohoto vztahu Já k jiným Já mu zůstává skryta jeho vlastní bytostná struktura. Lze tedy říci, že filosofie německého idealismu se na úrovni pojmového uchopení zabývá problémem intersubjektivity, který se ve 20. století stává jedním z nejdůležitějších filosofických problémů. Důraz je ovšem nutno položit na skutečnost, že na rozdíl od filosofů 20. století, kteří se problémem intersubjektivity zabývali (např. J. Habermas, analytická filosofie atd.), mají být intersubjektivní struktury v německém idealismu odvozeny z reflexivní struktury Já.

Záměrem přednášek bude představit různá řešení problému intersubjektivity u Fichta, Schellinga a Hegela a seznámit tímto způsobem studenty se základními pojmy filosofie německého idealismu. Na přednášky bude navazovat seminář, v němž budou čteny vybrané základní texty zmiňovaných autorů. Předpokladem zápočtu bude aktivní účast v semináři a složení zkoušky.

Literatura:
• SIEP, L. Praktische Philosophie im deutschen Idealismus. Frankfurt a. M., 1992.
• PERRINJAQUET, A. Individuum und Gemeinschaft in der WL zwischen 1796 und 1800. In Fichte-Studien. Bd. 3. Amsterdam ; Atlanta, 1991. S. 7-28.
• DÜSING, E. Das Problem der Individualität in Fichtes früher Ethik und Rechtslehre. In Fichte-Studien. Bd. 3. Amsterdam ; Atlanta, 1991. S. 29-50.
• GADAMER, H. G. Hegels Dialektik des Selbstbewußtseins. In FULDA, H. F. ; HENRICH, D. (eds.). Materialien zu Hegels Phänomenologie des Geistes. Frankfurt a. M., 1973. S. 217-242.


Jindřich KARÁSEK: Wissenschaftslehre nova methodo


Charakterizace: teorie subjektivity, teorie jednání, teorie poznání, německá klasická filosofie, Fichte

Anotace:
Ve svých přednáškách o Vědosloví z let 1798-1799, které jsou známé jako Wissenschaftslehre nova methodo, upouští Fichte od složitého postupu, při němž měly být ještě v Grundlage der gesamten Wissenschaftslehre odvozovány zásady veškerého vědění a osvětlována základní struktura Já v jeho vztahu k sobě samému a k předmětům. Jeho "nový" projekt "vědosloví" se tím nepochybně stává mnohem přehlednější. Navíc zde dochází ke změně v důrazu a východisku: zatímco v "Grundlage" Fichte vychází z teoreticky rozvažujícího Já a struktury praktické subjektivity jsou explikovány teprve následně, je Fichtův postup ve Wissenschaftslehre nova methodo obrácený. Záměrem práce v semináři bude na základě analýzy Fichtova textu tento jeho nový, změněný projekt "vědosloví" zkoumat. Protože text Wissenschaftslehre nova methodo není dostupný v českém jazyku, předpokládá práce v semináři pasivní znalost němčiny. Předpokladem zápočtu bude samostatná písemná práce.

Literatura:
• FICHTE, J. G. Wissenschaftslehre nova methodo. [FUCHS, E. (ed.)] Hamburg, 1994.
• BRANCHTENDORF, J. Fichtes Lehre vom Sein. Paderborn, 1995.
• ZOELLER, G. Fichte's Transcendental Philosophy. Cambridge, 1998.


Petr KOLÁŘ: Pravda a fakt


Anotace:
Jedním z centrálních témat analytické filosofie je otázka, zda je možno pojem pravdy explikovat či definovat pomocí nějakých jiných, základnějších pojmů. Tato otázka má dvě stránky: jednak je to obecný problém možnosti, formy a obsahu takové analýzy (viz např. Frege, Blackburn, Davidson) a jednak jde o "technický" problém, spočívající v tom, že jsou jistá principiální omezení formální definice pojmu pravdivosti (viz např. Tarski).
Teorie pravdy jsou zaměřeny buď na
• definování samotného pojmu pravdy pomocí nějakých základnějších pojmů (např. korespondenční teorie pomocí pojmu korespondence nebo Tarského sémantická koncepce pomocí pojmu splňování), anebo na
• stanovení kritérií pravdivosti (např. koherenční teorie pomocí pojmu koherence), anebo na
• prokázání, že samotný pojem pravdy je nadbytečný (např. redundanční či minimalistická teorie)

Seminář je zaměřen na vývoj názorů na povahu pravdy v analytické filosofii; podrobněji se budeme zabývat především moderními formami korespondenční teorie pravdy a souvisejícími teoriemi faktů. Slogan korespondenční teorie pravdy zní: Tvrzení je pravdivé, právě když koresponduje s fakty. Ale co je to "tvrzení", "fakt"a "korespondovat"? Při četbě a interpretaci textů budeme pracovat především s vybranou "standardní" primární literaturou (Austin, Davidson, Frege, Russell, Tarski), novodobými provokativními texty (Blackburn, Horwich) a respektovanými přehledovými texty (Haack, Kirkham). Kurs předpokládá alespoň pasívní znalost anglického jazyka a elementární znalost moderní logiky (tj. cokoli si pamatujete - pokud vůbec něco - ze základního kursu výrokového a predikátového počtu). Výhodou je předchozí absolvování kursu "Filosofie a logika".

Hlavní témata:
1. Intuitivní obsah pojmu pravdy.
2. Je pravda analyzovatelná?
3. Přehled 'tradičních' teorií pravdy: redundanční (minimalistická teorie), korespondenční teorie, koherenční teorie, pragmatická teorie, Tarského sémantická koncepce.
4. Teorie faktů: dvě základní pojetí faktů: fakty jazykové a ontologické.
5. Korespondenční teorie pravdy založená na pojmu faktu: logické a filosofické problémy.
6. Vztah Tarského sémantické koncepce a korespondenční teorie.

Literatura:
• AUSTIN, J. L. Truth. In PITSCHER, G. (ed.). Truth. New York : Prentice-Hall, 1964.
• DAVIDSON, D. True to the facts. The Journal of Philosophy. 1969, vol. 66.
• DAVIDSON, D. The structure and content of truth. The Journal of Philosophy. 1990, no. 6.
• BLACKBURN, S. Spreading the word. Oxford : Oxford University Press, 1984.
• FREGE, G. The thought : a logical enquiry. Mind. 1956, vol. LXV, no. 259. [též slovensky - HANZEL, I. Myšlienka : logické skúmanie. Organon F. 1996, III/3; česky - FIALA, J. Myšlenka : logické zkoumání. Scientia & Philosophia. 1994, č. 6.]
• HAACK, S. Philosophy of Logics. Cambridge University Press, 1978.
• HORWICH, P. Truth. Basil Blackwell, 1990.
• KIRKHAM, R. L. Theories of truth : a critical introduction. Cambridge [Mass.] : MIT Press, 1992.
• KOLÁŘ, P. Řeč faktů a logika. Filosofický časopis. 1994, č. 6.
• KOLÁŘ, P. Indirect correspondence and tarskian truth. In PEREGRIN, J. (ed.). The nature of truth (if any). Praha : Filosofia, 1997.
• KOLÁŘ, P.: Argumenty filosofické logiky. Praha : Filosofia, 1999.
• PENDLEBURY, M. Facts as truthmakers. Monist. 1966, vol. 69.
• RUSSELL, B. On the nature of truth. Proceedings of the Aristotelian Society. 1906/1907, vol. VII.
• RUSSELL, B. The problems of philosophy. Oxford ; New York : Oxford University Press, 1912. [17th impres., 1991)]
• RUSSELL, B. ; [MARSH, R. Ch. (ed.)]. Logic and knowledge. London : Allen & Unwin, 1956.
• TARSKI, A. The concept of truth in formalized languages. In TARSKI, A. Logic, semantics, metamathematics. Oxford : Clarendon Press, 1956.
• TARSKI, A. The semantic conception of truth and the foundations of semantics. In ZABEEH, F. ; JACOBSON, A. (eds.). Readings in semantics. Urbana ; Chicago ; London : University of llionis Press, 1974. [původně publikováno v Philosophy and Phenomenological Research, IV, 3. ; též slovensky - RIŠKA, A. Sémantická koncepcia pravdy a základy sémantiky. Organon F. 1995, č. 1.)


Pavel KOUBA a Alice KLIKOVÁ: Filosofie života

Anotace:
Dvousemestrální, povinně výběrový kurs sestávající z přednášky a četby (2 a 2 hod. týdně). Kurs se bude soustřeďovat na filosofii života, která se rozvinula na přelomu 19. a 20. století jako pokus překonat rozštěpení skutečnosti na subjekt a objekt, v návaznosti na kritiku idealismu v myšlení 19. století. Chronologicky bude kurs postupovat spíše směrem do minulosti, od myšlení raného Heideggera zpět k Diltheyovi, příp. jeho škole (Misch, Rothacker, Bollnow a další), kritikům kultury (Ortega y Gasset, Klages, Spengler), k Bergsonovi, vlivu vitalismu a pragmatismu, k Nietzschovi a zpět ke zdrojům filosofie života hlouběji do XIX. století. Hlavním tematickým vodítkem výkladu bude vztah života a pravdy.

Jako seminář ke kursu je možné zvolit buď četbu vybraných partií knihy Radostná věda, které budou doplněny texty z pozdní pozůstalosti Friedricha Nietzscheho, nebo kurs přirpavený Jakubem Čapkem k hlavním tématům filosofie Henri Bergsona.

Četba ke kursu XIX. století obecně i speciální četba k letošnímu tématu bude zadána během kursu.

Seznam literatury ke zkoušce ze skeletového semináře (pro 1.roč. FIL)


Pavel KOUBA: Nietzsche - Radostná věda

Anotace:
Seminář ke kursu Filosofie života (XIX. století). Četba vybraných aforismů Radostné vědy od Friedricha Nietzscheho, soustřeďující se na problém pravdy, resp. vztahu mezi pravdou a životem. Četba bude doplněna vybranými texty z pozůstalosti z konce 80. let k témuž tématu, které dosud nebyly přeloženy. Znalost němčiny je žádoucí, není ale nezbytnou podmínkou.


Literatura:
• ALBRECHT, Jörn. Friedrich Nietzsche und das "sprachliche Relativitätsprinzip". NS 8 (1979), str. 225-244.
• BINDSCHEDLER, Maria. Nietzsche und die poetische Lüge. Berlin, de Gruyter 1966 Kap. 3 (Die Rechtfertigung des Scheins)
• BITTNER, Rüdiger. Nietzsches Begriff der Wahrheit (xer.)
• CLARK, Maudemarie. Nietzsche on Truth and Philosophy. Cambridge Univ. Press 1990. 285 str.
• DANTO, Arthur C. Nietzsche und der semantische Nihilismus. In: Guzzoni (Hg.), str. 140-154.
• DERRIDA, Jacques. Eperons - les styles de Nietzsche.
• FIGL, J. Nietzsche und die philosophische Hermeneutik des 20. Jahrhunderts. Mit besonderer Berücksichtigung Diltheys, Heideggers und Gadamers.
• GRANIER, Jean. Le probleme de la vérité dans la philosophie de Nietzsche. Paris, Ed. du Seuil 1966, str. 463-510 (Etre et vérité)
• HELLER, Peter. Chemie der Begriffe und Empfindungen. In: NS 1 (1972), str. 210-233.
• HINGST, Kai-Michael. Perspektivismus und Pragmatismus. Ein Vergleich auf der Grundlage der Wahrheitsbegriffe und der Religionsphilosophien von Nietzsche und James. (V knihovně ÚFaR, nové přírůstky)
• HINGST, Kai-Michael. Nietzsche pragamticus. Die Verwandschaft von Nietzsches Denken mit dem Pragmatismus von Willam James. (separat, PK)
• HILPERT, K. Die Überwindung der objektiven Gültigkeit. Ein Versuch zur Rekonstruktion des Denkansatzes Nietzsches. (xer.)
• JASPERS, Karl. Die Frage nach der Wahrheit bei Nietzsche. In: Guzzoni, A.(Hg.): 100 Jahre philosophische Nietzsche-Rezeption. Frankfurt, A. Hain 1991, str. 57-72.
• KAULBACH, Friedrich. Nietzsches Kritik an der Wissensmoral und die Quelle der philosophischen Erkenntnis: die Autarkie der perspektivischen Vernunft in der Philosophie In: Nietzsche kontrovers IV, str. 71-91
• MAGNUS, B. Nietzsche's Mitigated Skepticism (xer.)
• NAHAMAS, A. Immanent and transcendent Perspectivism in Nietzsche (xer.)
• NAHAMAS, A. Life as Literature (Harvard UP 1985) Chap. 2: Untruth as a Condition of Life (pp. 42-74)
• SALAQUARDA, Jörg. Die Fröhliche Wissenschaft zwischen Freigeisterei und neuer "Lehre". (xer.)
• SALAQUARDA, Jörg. Die Kunst ist mächtiger als die Erkenntnis. F. Nietzsch über das Verhältnis von Kunst und Wissenschaft. (xer.)
• SCHMIDT, Alfred. Über Nietzsches Erkenntnistheorie. In: Salaquarda (Hg.), str. 124-152.
• SCHRIFT, Alan D. Nietzsche and the Question of Interpretation. Routledge 1990. Chap. 5 (Language, Metaphor, Rhetoric) Chap. 6 (Perspectivism, Philology, Truth) Cahp. 7 (Genealogy, Interpretation, Text)
• SIMON, Josef. Grammatik und Wahrheit. Über das Verhältnis Nietzsches zur spekulativen Satzgrammatik der metaphysischen Tradition. In: Salaquarda (Hg.): Nietzsche. Darmstadt, WBG, 1980, str. 185-218.
• SIMON, Josef. Aufklärung im Denken Nietzsches (xer.)
• SIMON, Josef. Die Krise des Wahrheitsbegriffs (xer.)
• WARNOCK, Mary. Nietzsche´s Conception of Truth. In: Pasley, M. (ed.): Nietzsche. Imagery & Thought. London, Methuen 1978, str. 33-63.
• WELSCH, Wolfgang. Nietzsche über Vernunft. "Meine wiederhergestellte Vernunft". In: Entdecken und Verraten. Weimar, Verlag Hermann Böhlaus Nachf. 1999, str. 202-212.
• WILCOX, John T. Nietzsche Scholarship and "The Correspondence Theory of Truth": The Danto Case. (xer.)


Zdeněk KRATOCHVÍL: Uvedení k filosofii


Určeno studentům nefilosofických oborů, včetně studentů religionistiky

Anotace:
Sledování vztahů filosofie a ne-filosofie (tedy různých náboženství, literárních žánrů i oborů vědy) na příkladech z různých dob a prostředí. Rozdělení přednášek je tematické, nikoliv chronologické, přesto časté odkazy na "dějiny filosofie" a na problém dějinnosti nebo evoluce i mimo filosofii. Co vlastně je filosofie? Může být filosofie výsadním polem pěstování bytostné moudrosti? Doporučeno pro studenty nefilosofických oborů FF a pro oborové studenty religionistiky jako splnění požadavku z filosofie. Způsob atestací stejný jako u kursu Z. Pince "Kořeny evropské tradice".

Podmínky atestace pro studenty

Sylabus:
Zimní semestr: 

1)   Proč filosofie? Co je to filosofie? Etymologický význam („láska k moudrosti", viz Porfyriova legenda o Pýthagorovi) a tradiční významy tohoto slova (zavedeného asi Platónem).
Není už v určení filosofie zakotven europocentrismus (dokonce graecocentrismus)? Řecká filosofie a jiné moudrostní tradice, zvl. neevropské. Jaké tradice vlastně považujeme za „evropské"?
Pavouček souvislostí: geograficky a chronologicky, orientační jména a základní pojmy.
Genealogická odvislost evropských filosofických tradic (vč. arabské a hebrejské) z řecké filosofie.
Mimo řecký vliv je jen Indie do 4. st. př.n.l. a vzdálenější kultury až do novověku.

2)   Tradiční hrdost filosofie: zvláštní nárok na pravdu. Není vlastní jenom Evropě a jenom filosofii, ale v evropské filosofii a vědě dostává zvláštní podoby. Odkud se bere pravda a nárok filosofie na ni?
Zvláštnost filosofie: Možnost diskutovat vlastní předpoklady.
Je pravda, že „filosofie hledá pravdu"? Proč občas (a kdy?) stojíme o „pravdu" a co tím vlastně myslíme? Vzájemný soulad dvou výpovědí? Soulad výpovědi s věcí? Soulad věci s čímsi, o co v ní jde, nebo s jejím projevem? Zjevnost, neskrytost?
Filosofie bez problému pravdy (Hérakleitos nebo jinak zase postmoderna) a filosofie hledající pravdu.
Paradoxy vztahu celku a části. Paradoxy vědomí smrtelnosti.

3)   Příklady pojetí filosofie a pravdy:
Tradiční metafyzika (např. Tomáš Akvinský, 13.st.):
Pravda výpovědi: Soulad výpovědi naší mysli s věcí, o které vypovídá. (Např. věta: „Toto zlato je pravé.")
Pravda věci: Soulad věci s myslí boží. (Např. pravost toho zlata.)
(Pravdivost výpovědi se zakládá na pravdivosti věci. Naše mysl dosahuje pravdy díky neklamnosti mysli boží.)

Zákon tří stadií (August Comte, „pozitivní filosofie", 1830, vzorem je přírodověda):
1. Stadium: Mýtické (náboženské, dětské); netáže se - nebo má neověřované hotové odpovědi na obecné otázky.
2. Stadium: Metafyzické (theologické, filosofie do Comtea, dospívání); táže se, ale spokojuje se s obecnými a ne vždy ověřitelnými odpověďmi.
3. Stadium: Pozitivní (vědecké, dospělost); táže se na objektivní fakta tak, aby to bylo užitečné - a za odpověď považuje pouze ověřitelná fakta. (K tomu se vrátíme při problémech vědy na konci kursu.)

Nauka o třech pohybech (Jan Patočka, 1970):
1. Pohyb přijímání
2. Pohyb reprodukce
3. Pohyb transcendence

Podobnosti, rozdíly a vliv těchto i jiných pojetí. Pro které se rozhodnout a proč?

4)   Je pravda, že „filosofie hledá pravdu"? Proč občas a kdy stojíme o „pravdu" a co tím vlastně myslíme?
Antropocentrismus a antropomorfismus našeho myšlení a vnímání.
Co je „objektivní" a co je „subjektivní"?
Přirozenost, skutečnost, objekt a pravda.
Vztah pravdy a morálního hlediska.
Myšlení a řeč. Pravda v různých diskurzech a žánrech. Pluralita literárních žánrů užívaných pro filosofii - v chronologickém pořadí se objevují např.: poezie, satyra, moudrostní (sapienciální) výroky, parafráze náboženské řeči, logická argumentace, dialog, naučné pojednání, traktát, esej, vědecké zkoumání, román.
Vztah žánru (diskurzu) a pojetí pravdy - např. v matematickém důkazy a v pohádce.

5)   Hledání životního tvaru: dá se najít jako hotový, nebo musí vyrůst, nebo je dán či vnucen? Vztahy svobody a mezí. Tradice jako opora nebo okovy. Svoboda a osudová moc (různá pojetí svobody a různá pojetí osudu).
Vztahy tradice a náboženství, náboženství a filosofie.
Hypotéza: Filosofie možná vyrůstá ze situace, kdy náboženství otevírá nějaké možnosti nebo nároky, které jsou čistě náboženskými prostředky obtížně uskutečnitelné.

6)   Co je „náboženství" (EUSEBEIA, religio). „Úcta, vztah" (SEABS, opak k neglegere).
Jaká náboženství máme. Náboženství jako základ společenství nebo jako soukromá záležitost. Ateismus a jeho formy. Naivní rozlišování náboženství: podle počtu bohů, podle „pravdivosti", „zjevenosti"...
Rozlišování podle religionisticky podstatnějších hledisek: podle role rituálu, role mýtů, role základních textů (včetně jejich vnitřního pojetí jako např. zjevených - a jakým způsobem), existence a váhy nauky, životní praxe, existence a typu náboženských institucí, povaha umění (zobrazování, hudba...).

Příklady:

Křesťanství: Různá role ritu ve škále od pravoslaví (největší), katolické církve, luterských církví po liberální protestantismus; role mýtů většinou nepřiznávaná, historicismus; Bible jako zjevené Slovo boží, leč složité pojetí zjevenosti; vypracovaná náboženská nauka (maximum v katolické věrouce); důraz na životní praxi (eupraktičnost) v průměrné míře; vypracované církevní instituce (ve škále od katolické církve přes pravoslaví po evangelické církve); zobrazování ve škále od pravoslaví po kalvinismus značná role hudby, ale až na výjimky bez tance.

Řecké náboženství: Obvyklá role ritu (leč málo známá); mohutná role mýtů; malá role textů (na poměry gramotného prostředí); málo náboženské nauky (a nejednotné); eupraktičnost v základních věcech; téměř bez významných institucí (jen při některých kultech); mohutné zobrazování, hudba, zvláštní role divadla (tragédie).

Islám: Minimalizovaný ritus; krajní historicismus (mýty jen nepřiznaně); krajní role textu s jednoduchým pojetím jeho zjevení (Korán je božská skutečnost sestoupivší přímo k Prorokovi); vypracovaná nauka právního charakteru; církevní instituce jen v menšinách (hlavně Šía); zákaz zobrazování, téměř bez náboženské hudby, hudba a tanec v neortodoxním prostředí (dervišové).

7)   Základní náboženské obrazy, přítomné často i ve filosofii (ať už přejaté, transformované nebo kritizované):
Kosmos (mundus), celek, tabu, mana, kult (cultus, ritus), mýtus, původ, počátek, vzor (pravzor)...
Různá určení mýtu:
Primordiální příběh, navazování vztahu k počátku jeho kultickým vyprávěním.
Zpřítomňující manifestace posvátna slovem.
Zpřítomnění prapůvodního děje slovem.
Slovní stránka rituálu.
Mýtus a cyklický čas: Obnovování, vztah k počátku, původu, který je jiného řádu.
Pravzor a jeho uskutečňující nápodoba rituálem i každou činností. Jeho zpřítomnění mýtem.
Evropská představa o lineárním čase, otevřeném filosofií, vědou, vírou.

8)   Dědictví starých (předřeckých) náboženství:
Anatolie a egejská oblast: obrazy Bohyně, krocení Býka, pole a pěstování.
Mýtus o Gilgaméšovi. Transkulturní motivy a analogie: hledání nesmrtelnosti, potopa, had...
Mýtus knihy Genesis o Stvoření (Hexaemeron). Rozdíly od novodobého „kreacionismu". Zvláštnosti Boha Stvořitele v náboženství a ve filosofii.

9)   Mudrci a filosofie (v Řecku: „7 mudrců").
Transkulturnost sapienciální vrstvy řady velkých náboženství:
Obraz „probuzení" (Indie: „Buddha", v Řecku: Xenofanés, Parmenidés, Hérakleitos, Sókratés, Platón... ). Dědictví ve filosofii: „vědomí", poznání sebe sama (gnóthi seuauton), záhada „Egó".
V Řecku jako dědictví Apollónova kultu v Delfách (Chilón, Sókratés, Plútarchos).
Emenace a koncentrace, mnohost a jednota, sestup (pád) a návrat, koloběh života, cyklus duše.
Obraz narušené rovnováhy - nebo spíše rovnováhy v cyklu vychýlení z ní.
Co míníme slovem duše? Pojetí filosofie jako péče o duši.

10) Řecké náboženství a jeho dopad ve filosofii:
Různé hypotézy o zrodu filosofie: negace mýtu, logizace mýtu, transformace...
Zeus (jedno, osud, světlo), Athéna (myšlenka), Apollón (řeč, osud, mysl, harmonie, světlo), Dionýsos (mnohost, emoce), Hermés (řeč, rozhraní, horizont), Hádés (Neviditelný, emoce), Artemis (fysis).
Epos, mytologie, lyrika, tragédie, moudrost, filosofie (ale i komedie, román).
Klasická (platónská) filosofie jako zásadní intelektuální reforma Apollónova kultu:
důraz na vědomí (koncentrace), vědění (poznání, epistémé); světelná metaforika poznání; etické souvislosti, politické souvislosti.

11) Fysis (příroda, přirozenost) a kultura:
Sofistické rozlišení: „od přírody" (přirozenosti, fysis) - „dohodou, zákonem" (nomó).
Proměnlivost, mnohovýznamovost a uplývavost fysis. Její uchopování a pěstování, ale i destrukce a zapomenutí.
Péče o přirozenost a péče o duši.
Přirozenost, tělesnost, duše.

12) Latinské náboženství a jeho dopad ve filosofii:
Velká role ritu (a rituálního práva); destrukce mýtu (fabula) už ve staré době (pak převzetí řeckých mýtů a nová tvorba vlastních verzí); tajné texty; právní náboženská nauka; výrazná eupraktičnost a moralismus; četné instituce; málo zobazování (hodně pak až pod řeckým vlivem), divadlo až převzaté z Řecka.
Dopad ve filosofii: pojmy „fundatio, institutio, actoritas, cultura, meritum (zásluha), poena (odplata, trest)".
Rozlišení „přirozený" (naturalis, původně ve významu „rodný") - „nadpřirozené" (nadpřirozený), původně v rámci Ciceronova učení o trojí theologii: „přirozené, politické a nadpřirozené".
Touha po jednoznačné jasnosti a zřetelnosti (clare et distincte) myšlenkového výrazu, ale samo převzetí řecké filosofie do jiného jazykového a kulturního prostředí je provázeno terminologickými zmatky, které chce napravit až scholastická metoda pojmových distinkcí.

13) Křesťanství a jeho dopad ve filosofii:
Víra (pistis), milost (charis, gratia), naděje (elpis); dávající láska (agapé).
Rozlišení „přirozenost (fysis)" - milost (charis)", zvl. Pavel z Tarsu a pak Aurelis Augustinus.
Zúžení významu slova „inspirace (eunthusiasmos, inspiratio)" na význam náboženský, resp. pak rozlišování mezi tímto striktním a širším obecným významem. (Zatímco pro řecké náboženství není rozdíl mezi inspirací náboženskou a třeba uměleckou, alespoň ne slovně.)
Zvláštní pojem „zjevení (epifania, revelatio)", užšší než v řeckém náboženství, analogicky k „inspiraci".
Problém různých významů slovního spojení „křesťanská filosofie":
biblické myšlení, nauka odkázaná Ježíšem (tak u prvních apologétu v raném 2. st.);
řecká filosofie provozovaná křesťany a také z křesťanské náboženské inspirace (tak poprvé u apologéty Justina kolem poloviny 2. st., navíc k předchozímu významu, podobně pak u Klémenta a Órigena).

Letní semestr:
 
1) Péče o duši a výchova, vzdělání (Platón, Patočka).
Vzdělání a působnost řeči (náboženské, filosofické, školní, poetické, politické - sofisté).
Paradoxy výchovy, vzdělání a učení (odkud se bere pravda a životní orientace).
Augustinův paradox učitele.
Scholastické pojetí vzdělání, založené na autoritě a její interpretaci.
Paradoxy knižní vzdělanosti (M. Ficino, 15.st.).

2) Sókratés - zakladatelská legendární postava filosofie nebo kverulant a ironický tazatel? „Porodnické umění" myšlenek.
Síla otázky. Kde se vynucuje odpověď: ve škole a při soudním šetření.
Hermeneutická otázka po předpokladech řečeného.
Platón - racionalista nebo mystik? Vztah myšlení (nazírání duchem) a vnímání (prožívání). Podobenství o jeskyni.
Různé interpretace jeskyně: svět, klenba lebeční, děloha ...
Různé interpretace vytahování: vtělení, porod, dospívání, smrt.
Co vytahuje z jeskyně?

3)   Podobenství o úsečce:
Co je vnímatelné a co nazírané duchem.
Vnímatelné se dělí na zcela zdánlivé nápodoby a na běžně zakoušené věci.
Nazírané duchem se dělí na matematické entity a na skutečné ideje.
Čtyři stavy duše: napodobování, důvěra, rozum, duchovní nazírání.
Idea dobra je ještě i mimo toto dělení.
     Anamnésis.
Idea a ideály, Erós a sublimace. Krása.
Role „dialektiky" a „důkazu".
Scholastická metoda dělení pojmů. Sic et non (Petr Abaelard).

4)   Bůh, Dobro, smysl, účel. Výsostnost a problematičnost těchto výrazů, které vyslovujeme vždy jaksi „na dluh".
Myšlení analogií.
Příčina a následek (účinek). Řetězce příčin?
Kdy lze rozlišovat mezi smyslem a náhodou?
Osud a determinismus nebo svoboda (nahodilá nebo účelná)?
Paradoxy každého z těchto pojetí.

5)   Jak se dělá tradiční věda do novověku (do zač.17.st.)?
Filosofie a vznik věd. Zvláštní postavení geometrie.
Aristotelés: Jak se dělá pojem a jak se s ním zachází. Abstrakce a dedukce.
Co je to „důkaz". Problémy empirismu; problémy experimentální metody.
Filosofie jako metafyzika: role logiky.
Rozklišení fyziky a theologie (Albert Velký).
Rozlišení filosofie a theologie (Tomáš Akvinský).

6)   Proměna novověké filosofie a vědy. Cogito sum (Descartes), subjekt a objekt.
Pojem „redukce". Nárok vědy na platnou pravdu.
Kumulativní pojetí poznání (osvícenství, pozitivismus).
Pojem „paradigmatu" (Thomas Kuhn).
Pozitivistické a popperovské určení vědeckosti vědy (verifikace a falzifikace).

7)   Problém statutu společenských věd:
Rozdělení na přírodní vědu a „duchovědu" (Geistwissenschaft), resp. „humanitní obory".
Novověká představa člověka jako jediného zdroje (nebo alespoň jediného měřítka) hodnot.
Možnosti formalizace (logizace, matematizace) společenských věd.
Společenské vědy a zrod ideologií.
Filosofie a politika: ústavnost, demokracie, utopie, „poradenství", „konstruktivismus". Ideologie.

8)   Dějiny: Historická věda a vědomí dějin.
Dějiny filosofie a filosofie dějin (problematičnost obojího, Augustinus, Hegel, Patočka):
Vázanost dějin na vědomého člověka, kontinuita tradice.
Křesťanský mýtus o dějinách (Augustin) a jeho dědicové.
Dějiny nebo eschatologie - nebo pokrok (osvícenství) nebo evoluce?
Krize dějin nebo krize určitého mýtu o dějinách a krize latinské tradice?

9)   Novodobé výzvy vědy filosofii:
Evoluce, astrofyzikální kosmologie, fyzika mikrosvěta, sociobiologie, kybernetika, média.

10)  Jaké je „náboženství" dnešní doby?
Role různých náboženských tradic i ateismu, synkretismus.
Lze myslet životní orientaci v mediálním světě „informace" a reklamy?


Zdeněk KRATOCHVÍL: Řecké obrázky

Anotace:
Základní místa řeckého náboženství. Charakter míst. Památky výtvarného umění jako svědectví náboženského vnímání. Starší kontexty řeckého náboženství od neolitu. Pozdější vlivy a transformace: Řím, křesťanství po Byzanc. To vše s mnoha obrázky posvátných míst i muzejních věcí. Zápočet za zpracování literárních odkazů. Určeno pro studenty religionistiky i ostatní jako výběrový kurs. (Pro předběžnou představu obrázky.)

Sylabus:
1.   Geografické poměry ("fraktálnost") a časová orientace - periodizace epoch.
Charakter hmotných (stavby, sochy, nádoby, obrazy) a písemných památek; problémy jejich vzájemné interpretace (archeologie a historie).
Vztah hmotných památek a místa. Lze mluvit o "geniu loci"?
Přehledné dějiny interpretací Řecka: křesťanská, latinská, renesanční, klasicistní ... a problémy rekonstrukcí (fyzických i myšlenkových).

2.   Předřecké kultury východního Mediteránu:
Neolit: Sesklo na řecké pevnině; anatolské kultury, zvl. Catal Höyük.
Chalkolit a bronz v Malé Asii (anatolské kultury, vzl. Alacahöyük), na Kykladách, Krétě a pevninském Řecku (přehledně po konec Mykén).
Vlivy do historické doby:
Velká Bohyně (zvl. jako Paní zvěře nebo jako Kúrotrofos), býk, plodnost.

3.   Kréta a Théra (Knóssos, Faistos a další paláce, Archeologické museum v Írákliu):
Předřecká (raný a střední bronz), achájská (pozdní bronz) a dórská (železo) kultura. Předřecké motivy: Býčí hry, oběti, "divadlo", "květinová kultura", lodě, hrobky.

4.   Mykény (kraj Argolis) a další paláce Achájců, zvl. Tíryns:
Návaznost na předřecké motivy - "Pelasgové" (lýkové ?), Kréta.
"Rytířská" achájská kultura pozdního bronzu: hrady (akropole), brnění, hérojská privilegia, hrobky, palácová bohyně.
Oltáře před palácem. Palácové megaron jako předloha pozdějšího chrámu.
Všudypřítomné "ptačí bohyně". Extatické bohyně (museum v Naupliu). Mytologie, trójská válka (12. BC ?).

5.   Théby a Tanagra (kraj Boiótie):
Hra pozdního bronzu na "krásný styl" pozdější epochy. Sarkofágy.
Kadmovský a oidipovský mýtus.
Selská kultura archaické a klasické doby. Rozjívená keramika (museum).
Dionýsos. Kabeiron (ozvěka Samothráky). 

6.   Eleúsis (Attika) - nejlépe známé místo mysterijního kultu (v režii Athén):
Kontinuita staveb a keramiky od bronzu, stratigrafie areálu, posvátné prostory, podoby bohyň (museum), dívčí iniciační kult (?).
Plúteion. 

7.   Athény (Attika): akropolis, agora, "Sókratovo vězení", Akadémie, Stoa (Poikilé = "stoická), Théseion.
Kontinuita od bronzu, brzký nástup archaické kultury (železa), rozkvět koncem archaické doby a slavná doba klasická. Vývoj keramiky: geometrická, orientalizující ("krásná"), černofigurová, červenofigurová...
Athéna Parthenos a Athéna Bojující, Apollón, Zeus, Poseidón.
Úpadek a pokus Hérodota Attika a renesanci.
Athénská musea: Národní archeologické, Akropole, Agory, Kerameiku, Kykladských kultur, Kanelopůlovo ... - Píreus (museum).

7a)  Braurón (Attika): Artemidina svatyně s dívčím kultem. Podoby bohyně (museum).

7b)  Súnion (Attika): nejjižnější mys Attiky s Poseidónovým chrámem.

7c)  Aigína (Attika): Stojící pozdně archaický chrám (Afáia). 

8.   Delfy (kraj Fókis): Věštírma Země a Apollónova. Apollón a Dionýsos. Návaznost na bronz.
"Propast" ("rozsedlina"), soutěska, skála Země, skála Sibylly, chrám, věštírna, Apollónovy podoby.
Parnássos: tance na vrcholech. Kórycká jeskyně (Dionýsova narození? - Kerényi).
Stadion pýthijských her. Zbytky rozkradených darů (museum).
Plútarchos z Chairóneie. 

9.   Olympie (kraj Élis): Kronův pahorek, Oltář a chrám Diův, Feidiás, stadion, Héraion.
Musejní sbírka darů.

10.  Arkádie: Bássai - stojící Apollónův horský chrám
Lykaion - Diův horský chrám (lidské oběti ještě v historické době)
Kylléné - Hermovy rodné hory (s jeskyní - viz Homérský hymnus na Herma)
Feneos, Mantinea, Tripolis ... 

11.  Dódóna a Nekromanteion (kraje Epeiros a Thesprótie): Věštírna Diova (dub) a Věštírna mrtvých = Hádův palác na dalekém severozápadě. Museum v Ióannině.

12.  Epidauros (kraj Argolis): Asklépiův kult, chrám, museum. Divadlo.

12a) Argos.

13.  Dodekanéssos (Samos, Patmos, Kós, Astypalea, Rhodos)

14.  Kyklady (Keos, Ténos, Délos, Mykonos, Folegandros, Paros, Naxos, Amorgos)

15.  Samothráké a Lemnos

16.  Efesos, Kolofón, Kláros, Priéné, Milétos, Didyma - (Iónie)


Základní literatura:
• PAUSANIÁS. Cesta po Řecku.  
• další literatura na jednotlivých sezeních.


Zdeněk KRATOCHVÍL: Předsokratici


Anotace:
Základní kurs pro orientaci v nejstarší řecké filosofii (6. a 5. st.) a v jejich náboženských kontextech. Proměny charakteru zbožnosti, mythologických témat a výrazů, způsobu myšlení. Bohové, Bůh, kosmos, duše, harmonie, živly, mysl, probuzení, Jedno, protiklady. Vznik vědy i racionální kritiky a substituce náboženství, ale i jeho proměna v protofilosofii. Morální kritika náboženství a kritika destrukce, kterou ve jménu morálky působí. Zachování textů.

Určeno posluchačům religionistiky a jako výběrový kurs studentům filosofie.
Kurs nepředpokládá znalost řeckého jazyka, ale ochotu ke vstupu do originálního pojmosloví a práce s ním.

Podmínky získání zkoušky nebo zápočtu:
Zápočet za 1 seminární práci = (po konzultaci) referát článku, rešerše tématu, interpretace pramenného textu, komparace sekundárních interpretací, překlad sekundární interpretace apod.
Zkouška za 2 seminární práce nebo za 1 zvláště dobrou nebo větší práci a kvalifikovanou diskusi jejích kontextů.

Okruhy témat:

1) Předběžné představení hlavních postav pozdně archaického a raně klasického myšlení. Zachování textů: doxografie, prameny, edice, způsoby značení zlomků. Literatura. Předběžný nástin jejich role v evropské filosofii od klasické doby po současnost. Problém anachronismu referátů a výkladů.

2) Otázka žánru. Na úrovni literární: gnómická próza, poezie, satyra, parafráze náboženské řeči, popis zkoumaného.
Na úrovni myšlenkové: mýtus nebo filosofie?, literatura nebo věda?, náboženství nebo jeho kritika? (Často nic z toho, ale svébytné myšlení, které je nutno dále zkoumat.)

3) Základní okruh výrazů pozdně archaického myšlení:
fýsis, živly a jejich jména, protiklady (živlové i jiné), kosmos, harmonie, řádnost (spravedlnost), zkoumání, učenost, duše, řeč, mysl, jedno, daimón, bůh, bohyně, osudová moc, vždy, jedno.
Některé jejich starší koncepce u epiků, synchronní u lyriků, později u tragiků a filosofů.

4) Typické syntaktické a rétorické prostředky protofilosofické řeči:
náboženské metafory, trojčlennost výroku, párování opozit, chiasmus, fonetická asociace, pohoršování se a naopak zase pohoršlivá řeč, standardní kritika Homéra a Hésioda (i jiných), ztotožňování jmen a výrazů, odkazování na očividnou zkušenost („příklady").

5) Základní obrazy a myšlenkové figury u archaických protofilosofů: rovnávaha hladiny ve vzájemnosti výkyvů, koloběh vody, běh nebe, koloběh duše, plynutí, mez a bezmezno, polarity a apeiratické škály, řízení, část a celek, nepohnutost.

6) Doxografické umanutosti: „první objevil" cokoliv, „cestoval", „navštívil Egypt", vymýšlení zvláštních způsobů smrti, utváření genealogií „škol". Typus myslitele: zkoumatel, „muž boží", kritik. Dělení podle Díogena Laertia: iónská a italská větev, dále pak podle „škol". Aristotelův živlový a látkový ‘klíč k určování fýsiologů’. Časová a místopisná synopse, možnosti vzájemných vlivů, vzájemné odkazy, korespondence s kultovními místy a motivy. „Orfická" hypotéza.

7) „Sedm mudrců", zvl. Solón a Thalés. Gnómická próza a její morální naučení. Vliv a výjimky z něho. „Poznej sebe sama!" - souvislost s Apollónovým delfským kultem, další působení tohoto motivu. Další delfské a apollónské motivy, jejich vlivy a reakce na ně.

8) Spojnice Thalés - Anaximandros: sdílení života, obraz hladiny, koloběh vody, počasí, zkoumání nebe, geometrie.
Předloha pozdější „teorie". Cvičení s gnómónem. Mapa a „sféra". Nebe a kosmos. Atomizace kosmu zkoumáním a vyrovnávání tohoto deficitu.

9) Výklady Anaximandrova zlomku. Odkaz myšlení proměn a protikladů.

10) Spojnice Anaximandros - Anaximenés: „bezmezný", živlové proměny, počasí...

11) Pýthagorejci archaické doby: chatrnost pramenů, falsa; zvláštní charakter „školy", moralizace náboženství. Spojnice Miléťané - pýthagorejci: harmonie, logizace protikladů, matematizace přírody. Svébytné pojetí duše. Vliv a kritika.

12) Xenofanés: svébytný subžánr satyry, dědictví zkoumání, reakce na pýthagorejství, pre-eleatský motiv celosti. Xenofanův „poslední vtip": moralizace náboženství, logizace náboženství, noetizace božství. Možný vliv a reakce na něj.

13) Hérakleitos: svébytný žánr „řeči", výlučnost, dipolární myšlení; logos, přirozenost, probuzení, oheň a řeka, rozpětí a koloběh duše, harmonie, kosmos, osud. Svérázná životní a náboženská koncepce: bez „pravdy" a morálky! Výklad několika zlomků. Možné návaznosti na Anaximandra a kritika ostatních starších myslitelů. Parafráze Skythína z Teu a v hippokratovském korpusu. Dějiny nedorozumění.

14) Parmenidovo jedno. Prooimion na „prahu" u bohyně versus logická ‘báseň’ o totožnosti. Dvě cesty a ta třetí. Vlivy: u eleatů, u Platóna; základ metafyziky.

15) Zénónova obhajoba Parmenida: aporie. Proč tak absurdní popis, díky němuž jsou aporie aporiemi? „Digitalizace" myšlení versus plynulost přirozených apeiratických škál. Možné vlivy u atomistů a některých „sofistů".

16) Empedoklés: archaická postava na prahu klasické éry, „muž boží", neologismy modelující archaismus. „Čtyřpólové" myšlení: nejen živly, ale především vnitřní i vzájemná podvojnost polarit. „Mísení". Výklad několika zlomků. Topos srovnávání Empedokla s Hérakleitem; omyl komparace s atomismem.

17) Anaxagorás: moderna na prahu klasické éry, „osvícenec", kritický zkoumatel, „teoretik". Nús a „mísení". Redukce na kvality. Omyl komparace s atomismem. Motivy Aristotelovy snášenlivosti.

18) Pýthagorejci klasické éry: hudební harmonie, noetizace duše, vědění. Vliv na Platóna. Nějaký atomismus?

19) Diskuse o antickém atomismu a Démokritových zlomcích; problém autenticity textu.

20) Diskuse o motivech myšlení některých sofistů.


Základní pracovní literaura:
• SVOBODA, KAREL. Zlomky předsokratovských myslitelů. Praha, 1962 [1990].
• DÍOGÉNES LAERTIOS. Životy, názory a výroky proslulých filosofů. Pelhřimov, 1995.

Pro ty, kdo jsou mocni originálních písmenek:
• DIELS, HERRMANN ; KRANZ, W. Die Fragmente der Vorsokratiker. Zürich-Hildesheim, 1989.

Další literatura na prvních přednáškách.


Zdeněk KRATOCHVÍL: Fenomenologie náboženství

Anotace:
Prezentace základních tezí Gerarda van der Leeuwa a některých jeho kasuistik k nim. Diskuse o metodologii oboru (vítány referáty o alternativních metodách a o analogiích v příbuzných oborech). Diskuse o vztahu fenomenologie náboženství a religionistické komparatistiky (vítány referáty s konkrétní kazuistikou). Předpokladem zkoušky je nejméně 1 písemná práce (druhá může být jejím základem). Určeno pro studenty religionistiky, ostatní si to můžou zvolit jako výběrový kurs.

Základní literatura:
• LEEUW, G. VAN DER. Fenomenology of Religion.


Zdeněk KRATOCHVÍL a Hynek BARTOŠ: Duše u presokratiků

Anotace:
Výběrový kurs v zimním semestru. Různá pojetí duše v Řecku 8. až 5. století.

Témata:
1. Úvod: Myšlenkové kontexty. Bibliografie.
2. Homér, Hésiodos - nejstarší známé řecké pojetí duše. Nejstarší řecká lyrika, tragédie.
3. Miléťané.
4. Hérakleitos: Zlomky o duši.
5. Hérakleitos: Duše a „výpary", vnímání, osud.
6. Démokritos: Atomová duše.
7. Prótagorás, Díogenés z Apollónie, Hippokratovský korpus.
8. Pasáže Platónových dialogů, které korespondují s iónským pojetím duše.
9. Orfici, pýthagorejci (metempsychósis, duše jako harmonie?), Empedoklés (daimón místo duše?), Pindaros (nové pojetí duše).
10. Platónovy pasáže korespondující s „novým pojetím duše".  Zápočet za práci, případná zkouška možná po domluvě.


Literatura:
• CLAUS, D. B. Toward the soul : an inquiry into the meaning of psyche before Plato. New Haven : Yale University Press, 1981.
• DODDS, E. R. The Greeks and the irrational. Berkeley, 1951.
• GUTHRIE, W. K. C. A history of philosophy. I. The earlier presocratics and the Pythagoreans. Cambridge : Cambridge University Press, 1962.
• GUTHRIE, W. K. C. A history of philosophy. II. The presocratic tradition from Parmenides to Democritus. Cambridge : Cambridge University Press, 1965.
• GUTHRIE, W. K. C. A history of philosophy. III. The fifth century enlightenment. Cambridge : Cambridge University Press, 1969.
• KALOGERAKOS, I. G. Seele und Unsterblichkeit. Stuttgart ; Leipzig, 1996.
• ONIANS, R. B. The origins of European thought about the body, the soul, the world, time, and fate. Cambridge, 1994.
• ROBINSON, T. M. Plato's psychology. Toronto, 1970.
• ROHDE, E. Psyche : Seelencult und Unsterblichkeitsglaube der Griechen. Leipzig ; Tübingen, 1898.
• SULLIVAN, S. D. Psychological and ethical ideas : what early Greeks say. Leiden ; New York ; Köln, 1995.


Sandra LEHMANN: Die Transformation der Phänomenologie von Husserl zu Heidegger

Anotace:
Mit der seinsphilosophischen Umdeutung, die die klassische Phänomenologie Husserls in Heideggers "Sein und Zeit" erfährt, vollzieht sich gewiss eine der entscheidenden Wendungen der neuzeitlichen Philosophie. Eine Begründung der Weltgeltungen aus transzendentaler Subjektivität - und sei diese auch aus phänomenologiescher Reduktion gedacht - scheint von nun an endgültigt erledigt. Sie wird fundamentalontologisch eingeholt durch den Verweis auf ein Seinsgeschehen, das sich in seiner welt-zeitliche Sinnhaftigkeit vor jeder ihm untergeschobenen subjektiven Leistung je schon zu verstehen gibt. Trotz dieser damit vollzogenen Verabschiedung einer transzendental-subjektiven Begründungsfigur allerdings bleibt auch Fundamentalontologie noch Phänomenologie. In dieser Eigenschaft setzt sich in ihr ein grundlegendes Interesse, nämlich die Frage nach der Phänomenalisierung selbst, fort. Welche Folgen das für ihre eigene Argumentation hat, nämlich wie sich in ihr entscheidende strukturelle Momente der Phänomenologie Husserls in transformierter Form Wiederfinden, gilt es über eine Lektüre ausgewählter Passagen aus dem Werk Husserls sowie aus "Sein und Zeit" genauer zu verfolgen.

Der Kurs ist als Lektürekurs in deutscher Sprache gedacht. Die notwendigen Texte werden in kopierter Form vorliegen.

 
Předchozí anotace Rozvrh 2001/2002 Další anotace

© Moskyt Domovská stránka Aktualizováno: 02.09.2002